Život je tak rozmanitej. Nikdy nevíte, kdo a kdy vás...

Jednoho krásného pracovního odpoledne jsem se zrovna zabýval věcí nesnesoucí odkladu, když tu náhle zazvonil zvonek.  Jsa pronásledován myšlenkou, že býti v daný okamžik rušen není ta nejvhodnější konstelace, protože termín odevzdání se kvapem blížil, požádal jsem svého prostředního syna o vyřešení zajisté nevítaného návštěvníka. Ten, ač nucen přerušit svou oblíbenou činnost zabíjení jakýchsi virtuálních potvor v blíže neurčené hře, po neodmyslitelném protestu tak posléze učinil.  Nicméně efekt odkladu nebyl naplněn tak, jak jsem očekával a já byl vyzván k vyřešení jisté zapeklité záležitosti.

Nic netuše mi syn oznámil tu proklatou větu: „Tati, nějaký pán s tebou chce mluvit.“ Na ústa se mi drala slova víceméně závadná, naštěstí nevyslovená. Zase jsem musel řešit kdoví co, kdoví proč a kdoví s kým a navíc právě TEĎ. Vstal jsem v přesvědčení, že svědky Jehovovy usmažím na pomalém ohni, nabízeče výhodných tarifů přerazím nefunkčním mobilem, který jim pak nacpu kdoví kam a finančnímu poradci, kterému tak moc záleží na mých investicích, že by je nejraději obhospodařoval za provizi sám, ublížím na těle i na duchu lžící na pojídání... ne na obouvání bot tak, že to zajisté popovídá všem soukmenovcům a na dalších 7 let bude náš dům prohlášen za nedotknutelný, protože tam bydlí ten... zlý pán.

 Otevřel jsem dveře očekávaje vše. Tedy ne tak docela. Realita mne jako vždy dokonale dostala. Za dveřmi stál ošuntělý chlapík s batohem, který pamatoval sedmdesátá léta minulého století. Mozek v mžiku zapracoval a já si ho zařadil hbitě mezi bezdomovce či externího pracovníka nějaké charitativní organizace, jdoucího žádat nějaký bakšiš. Jako obvykle zase vedle.

„Dobrý den. Já jsem...“ a zahuhlal jméno, které jsem okamžitě zapomněl.  „Přišel jsem kvůli vašemu synovi.“ A natáhnul ruku. Automaticky jsem ji přijal a čekal, co za překvapení mě zase očekává.

„Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“ odvětil jsem. „Jmenuje se váš syn Petr a chodí do 3B?“ Zeptal se ten prozatím nesmělý pán. „Ano,“ odpověděl jsem, protože tak tomu skutečně bylo.

„Víte, já toho snesu moc. Ale čeho je moc, toho je moc. Váš syn vytrhl mé dceři vlasy a to vážně překročilo všechny meze.“ Pustil se s vervou nevídanou do mě, jako právě odjištěná střelná zbraň v rukou profesionála, který se s teroristy rozhodně nemíní mazlit.

„Váš syn vytrhnul mé dceři vlasy,“ zopakoval a zalovil ve svém historickém batohu, za který by se nestyděl lecjaký turista z dob, kdy já tahal ještě kačera na provázku, a vykouzlil pomačkanou obálku, ze které vytáhnul chomáč blíže neurčených chlupů, ne nepodobný tomu, co lidé mající delší porost na své myslivně denně ztratí při jejím rozčesávání, nebo srsti mamuta objeveného sovětskými vědci kdesi na Sibiři po roztání večnoj merzloty .

„No nevím, o co jde,“ odvětil jsem zaražen, jak hřebík do rakve a stejně si tak připadal. „Můžete mi to prosím nějak upřesnit? Nevím o tom nic. Povídejte, přehánějte,“ vyzval jsem ho za účelem získání alespoň nějakých základních informací, abych se v tom přestal ztrácet jako Sobotka v kapitolách státního rozpočtu v neděli u Moravce.

„Váš syn se s mou dcerou porval ve třídě a vytrhnul jí vlasy!“ Vykřiknul. „Kdyby se jen tak pošťuchovali, tak prosím, ale on jí vytrhnul celý chomáč,“ a strkal mi pod nos ten chuchvalec čehosi, co bych v polévce rozhodně nepřehlédnul. „To už přestává všechno.“ Jeho hlas nabíral na síle. „S tím se něco musí udělat.“ A dále se rozpaloval ve svém spravedlivém hněvu.

Se zájmem jsem si prohlédl inkriminovaný chomáč. Ano, DNA analýzu jsem v daném okamžiku nedokázal provést. Mamut to zjevně nebyl. Nicméně zmohl jsem se alespoň na jeden z logických argumentů. „Vážený pane. Nic o dané věci nevím. Ale jak tak koukám na ty vlasy, tak ty jsou z hřebenu a ne ze rvačky. Pokud se pozorně podíváte, tak neobsahují vlasové kořínky a to by tedy prosím pěkně měly.  Nevím sice vůbec, o jaké vlasy se jedná, ani nic nevím o tom, komu patřily, ale tyhle někdo evidentně vyčesal z hlavy a sebral z hřebenu.“ Kontroval jsem. Na chlapíka, tedy mou maličkost, co naprosto nevěděl vocogo, to byla slušná reakce. Jak se dalo tušit, vetřelce to zcela zaskočilo. Zjevně termín vlasový kořínek byl pro něj nějakou neznámou vědeckou novinkou, se kterou se bylo potřeba vypořádat. Učinil to obratem.

„Ty se našly v koši, kam je váš syn vyhodil. Našla je paní učitelka, když se přiznal. Však dostal poznámku, tak o tom musíte vědět.“ Neodbytně si trval na svém. Kdyby řekl soudružka, tak vzhledem k jeho batohu bych už netápal, ale takto, prostě nevěděl jsem.  „A co teda měl údajně spáchat?“ Zeptal jsem se raději znovu.

„Napadl mou dceru a vytrhnul jí vlasy. Já vím, děti se perou, ale škubat si vlasy, to už překračuje všechny meze! Vypadáte jako rozumný člověk, tak doufám, že svému synovi domluvíte a víckrát se to nestane.  Že už nebude mou dceru napadat. Doufám, že mu domluvíte.“ Opakoval ten pán s kadencí kalašnikova.

„Vážený pane.  Předně dovolte, abych zapochyboval vůbec o tom, že vlasy byly vytrženy. Ale to není podstatné. Podstatné je to, že já o nějakém podobném incidentu vůbec nevím. Nevím o ničem, co by se blížilo vámi popisovaným skutečnostem. Já vím, děti jsou děti a může se stát cokoliv, ale nevěřím, že by můj syn jen tak pro zábavu vytrhoval spolužačkám chuchvalce vlasů. Pokud se tak stalo, a já o tom silně pochybuji, pak určitě šlo o nějaký akt obrany, nebo šlo o nějaký vzájemný atak. Rozhodně mi tady netvrďte, že můj syn náhle, bez jakýchkoliv důvodů vytrhnul někomu vlasy. Natolik své děti znám, že to je jim cizí. Pokud se tak stalo, nebylo to bez pochybností jen tak z čista jasna. Myslím, že by bylo vhodné si také zjistit, co tomu předcházelo, než budete někoho obviňovat. Můj syn se například minulý týden vrátil ze školy s ulomeným zubem. Já taky všechny neobviňuji z toho, že za to můžou. Ani vaši dceru.“  Nedal jsem svého syna a bránil domácí krb i přes převahu útočníků.

„O tom zubu vím, dcera mi o tom říkala,“ povídal pán, „ale ona to rozhodně neudělala. Prý to byl nějaký spolužák,“ snažil se on zachránit situaci. Tím mne utvrdil v přesvědčení, že personální mýlka je vyloučena.

„Však já ji z ničeho neviním,“ odvětil jsem. „Ale vím, že prostě děti se požduchují a často se může něco stát. Nicméně si nemyslím, že by se vše odehrálo tak, jak mi to tady popisujete.  Spíš bych se přikláněl k variantě, že to bylo nějaké vzájemné vyřizování účtů. A věřte mi, pokud někdo někomu rval vlasy, pak zajisté měl důvod. Co tak se zeptat dcery, proč k incidentu vlastně došlo? Ona je svatá? Nemá určitě na tom nějakou vinu? Co vlastně o tom víte?“  Vařil jsem z naprosté vody a hájil čest syna, maje na paměti, že něco takového by bylo skutečně přes čáru. Snažil jsem se z toho chlapíka dostat nějaké další informace, o které bych se mohl v obraně opřít. Vzdoroval ale jak muslimský terorista u výslechu.

„No vyšetřovala to paní učitelka a váš syn se přiznal. Já to tady nechci rozpitvávat, ale chci, abyste mu domluvil a napříště se nic takového neopakovalo.“ Pokračoval pán, zřejmě spokojen se svým výchovným morálním imperativem. „Já už půjdu,“ a chystal se k odchodu. Viděl jsem spokojenost v očích a takovou tu satisfakci, jak mi to vlastně nandal.

„No já si v prvé řadě zjistím, o co ve skutečnosti jde. Nebudu vám tady nic slibovat, když o tom vím kulový. Víte, děti jsou kouzelné v tom, jak se dokážou obhájit, než dojde na konfrontaci. Pak se ale dozvíte věci. Doporučuji vám udělat doma něco podobného. Škoda, že syn je ve skautu, abych se ho hned zeptal.“   Pokračoval jsem, rozhodnutý nedat rodinnou pevnost jen tak.

 „Takže spoléhám na vás, že mu domluvíte,“ nedal se odbýt.  V tom se otevřely dveře od výtahu a v nich se objevil pomyslný aktér celého příběhu. „Á, tak tady je hříšník,“ povídám, „máš prý velký průšvih. Trháš spolužačkám vlasy.“ Doplňuji. Nastalo ticho. V tu chvíli jsem ještě nechápal, proč chlapíkovi náhle klesla agresivita z +100 na -273,15 tedy k absolutní nule.

Syn vypadal, jako by právě spadnul o několik levelů dolů ve své oblíbené hře. „Jáááá????“ Divil se s údivem. Kdybych ho neznal, věřil bych mu, že to nehraje. Ale znám ho.

„Tak já už raději půjdu. A domluvte mu.“ Snažil se vyklidit pozici stěžovatel, jako skunk po obranném aktu, aby nemusel čuchat, co napáchal. Nějak se mi to nechtělo líbit. Taková rychlá zpátečka, když se objevila možnost vše vysvětlit a vyřešit, tak to teda ne.

„Ne, ne, ne, nikam nepůjdete,“ přebírám iniciativu, „tohle se vyřídí právě tady a teď.“ Pravím velmi, velmi důrazně.  Pán je zjevně zaskočen vývojem situace, neotevře výtah a zastaví se.

„Dones mi žákovskou,“ žádám syna. Ten ji s obličejem právě popravovaného odsouzeného vytáhne ze školní brašny. Otevřu ji a ...nic. Ani zmínka. Ani čárka o inkriminovaném průšvihu.

„Jak mi vysvětlíte, že tam nic není?“ Přebírám iniciativu a pán zase přivolává výtah, který mu mezitím odjel. „Asi to má v deníčku,“ hlesne. „Dones deníček,“ úkoluji syna. Pán v obličeji brunátní, začíná dýchat znatelně rychleji. Rychlost dechů se zvyšuje s časem, kdy výtah ne a ne dorazit, zvláště poté, co i deníček zeje prázdnotou.

„Tak jak mi to tedy vysvětlíte?“  Nenechávám to jen tak odplynout. Pán na to: „Asi to tam zapomněla napsat ,“ hlesne.

„Jaký zapomněla!!!! Když z toho bylo vyšetřování?“ Zařvu. „Jak se vaše dcera vlastně jmenuje?“ Zeptám se opravdu důrazným tónem.

„Lucinka“, šeptne. „Znáš nějakou Lucku?“ Otočím se na syna. „Sedí s tebou v lavici,“ honem doplňuje zmatený stěžovatel. Vidím na něm, že kdyby ovládal umění teleportace, byl by v tom okamžiku někde hodně daleko.

„Ne, neznám,“ kroutí hlavou syn.  „Sedím v lavici s Lukášem.“ „A jak jste vlastně dostal naši adresu?“  Zvyšuji hlas a otáčím se na nyní již ne tak sebevědomého stěžovatele, kterému právě zase ujel přivolaný výtah a asi i uletěly včely.

„Dala mi ji paní ředitelka,“ praví tiše. „Jaká ředitelka?“  Divím se vědouce, že ředitel o změnu pohlaví určitě nestojí a ani ji v poslední době neplánoval. „Kam vlastně chodí do školy?“ Vznáším logickou otázku.

„Na Spodní,“ hlesne. „No jo, ale můj syn chodí na Mezní,“ vítězoslavně prohlásím. „A za kým vlastně jdete?“ Nedá mi to. „Jste pan Ducháček?“ Zeptá se chlap tichoučkým hlasem, s nadějí zázraku, jako by nevěděl, že před chvílí zvonil na zvonek se jménem Kolář. „No to tedy nejsem. Ducháček bydlí o tři patra níž.“ Zařvu s představou svědka i nabízeče výhodných tarifů v jednom před sebou.

„No tak to já už musím,“ a pán prchá ve chvatu po schodišti, výtah nevýtah, v jedné ruce třímá obálku s vlasy a v druhé batoh a vše za ním vlaje. „A co nějaká omluva, nebude?“ Volám na již zavírající se dveře, ale zjevně to bude bez odezvy. Pán utíká tak rychle, jako by ho někdo chtěl k večeři jako hlavní chod. Možná to nebylo tak daleko od pravdy, vzhledem k právě uplynulému termínu odevzdání důležité věci.

Tak se alespoň synovi omlouvám sám. Zavírám dveře a jdu dodělat dílo, které už má beztak po termínu. Stále ale nechápavě kroutím hlavou, jak je něco takového vůbec možné.

Druhý den potkávám souseda u výtahu. Nedá mi to a ptám se, jestli náhodou neměli návštěvu. Sice se diví, ale připustí, že u nich někdo byl. Rychle prý řekl, co chtěl a byl za 3 minuty pryč. Vůbec nechápal, jak to vlastně vím (asi jsem ten špión) a už vůbec nepochopil, proč se tak potutelně usmívám a že vím, že jeho syn Petr chodí do třetí B.