Poslední Havlova jednoaktovka

Poslední Havlova jednoaktovka je ve znamení absurdního dramatu a je to vlastně vydařená tečka za jeho životem.

strach.cz

Emoce, emoce a zase emoce.  Zemřel náš první Český president, člověk, co se stal symbolem pádu komunismu. Je vyhlášen státní smutek, koná se státní pohřeb se všemi poctami. Nic proti tomu. Kdo jiný by si to zasloužil? Ale přeci jen…

Smrt člověka, zvláště taková klidná, by měla být nejenom předmětem smutku, ale i radosti. Pokud věříme, a já skutečně o tom nepochybuji, že život u Boha pokračuje, není to důvod ke smutku, ale naopak k radosti. Takže prvotní zármutek by měla vystřídat oslava. Oslava vzkříšení v jiné rovině existence. Pro ty co nevěří minimálně v rovině existence nesmazatelné stopy v historii.

Nicméně, jméno Václav Havel a jeho osobnost sama o sobě vytváří přesně to, co tak rád popisoval ve svých hrách. Totální absurdnost našeho času.  Komunistická zhůvěřilá mládež oslavuje „smrt zrádce národa“ (z toho se mi dělá opravdu dost zle) a na druhé straně se zase objevili experti na „král je mrtev,… Ať žije král.“  Nejsem si naprosto jist, jestli by měl vůbec radost z té pompéznosti tryzny za jeho skon, tiše doufám, že ne. Jedna věc je úcta, druhá je její přehnané vystavování na obdiv, které ve skutečnosti nemá sloužit zemřelému, ale PR těm, co se na tom mediálně přiživí. Momentálně mi to připadá, že se lidé předhánějí v tom, kdo dá větší smutek najevo.

Vašku, mohu-li ti nyní tykat (a udělám to kvůli formě, doufám, že mi to jako dramatik odpustíš), měl jsem Tě rád. Setkali jsme se jen jednou a to ještě ve zběsilé rychlosti.  V té době revoluce jsem Tě vysloveně žral, později jsi mne štval a v poslední době vytáčel, ale přes to všechno jsem Ti nikdy neupíral Tvé zásluhy a chápal jsem Tvé důvody, byť jsem věděl, že se v něčem děsivě mýlíš. Nesporně ses choval tak, jak jsi právem morálně cítil. Zpochybnitelná je cesta, nikoliv cíl. Přesto všechno, nebo snad právě proto, ať ti Bůh otevře svou náruč a přimluv se u něj za nás. Už určitě víš, že žádná reinkarnace není.

A nakonec, omluv mne, že se nebudu účastnit toho běsnění okolo tvého těla. Tam už nejsi, myslím na tvou duši, která tady s námi bude pořád. Jen si otevřu víno a připiju Ti v tichu a klidu na Tvou počest a přimluvím se v nějaké té modlitbě. (Zajímalo by mne, kolik těch deklarativních truchlících to udělá?) A jestli Tě mohu požádat, až to bude možné, přimluv se i Ty za nás. Budeme to určitě taky potřebovat.