Překvapila mne absolutní brutalita, vlastně nepřekvapila

Překvapila mne absolutní brutalita toho hrůzného činu. Vlastně, nepřekvapila. Nechci zde psát o tom, co se stalo, proč se to stalo a jak to bylo konkrétně. Protože o tom vím jen to, co se nese internetem. Chci se ale pozastavit nad obecným vztahem společnosti k násilí, její naprostou schizofrenií v tomto ohledu, kořeny tohoto stavu a hlavně ovoci, které to nese a v budoucnosti zajisté ještě přinese.

V současnosti jsou patrné dvě naprosto protichůdné tendence. Na jedné straně jsou děti, mladí lidé, ale i ti starší vychováváni ke kultu násilí. V televizi je vidět mnoho mrtvých, vraždy jsou na denním pořádku, mnohem častěji, než třeba pořady o vaření, i když v tomto ohledu jsou kulinářské kreace některých jedinců s vraždami srovnatelné.

Vidíme brutalitu a násilí stále dokola, mrtvoly jak na běžícím páse a to jak v detektivkách, akčních filmech, nebo byť jen ve zpravodajství. Reportáže přinášející co nejbrutálnější informace, kdy si divák povzdechne z tepla u televize tak maximálně jemináčku k neuvěření, jsou z mediálního hlediska žádané zvláště na komerčních stanicích. Násilí na nás kouká odevšad. Počítačové hry se jím jen hemží a prakticky se nedá zamezit tomu, aby k nim neměly děti přístup. Cestu si vždy nějak najdou.

Jistě, námitka, že se nikdo po zhlédnutí brutálního hororu nezvedne a nepůjde ostatní řezat motorovou pilou je na místě, takto totiž tahle ani žádná jiná indoktrinace nepůsobí. Ona působí jinak, skrytě. Polehoučku, potichoučku lidem posouvá hranice a otupuje. Někdo je odolný více, jiný méně. Nicméně na všechny svým způsobem působí. A tak jsme se dostali do stavu, že začínáme být vůči násilí lhostejní a imunní. Prostě ho bereme jako druh kultury, jako něco běžného a normálního, něco co je a prochází skrze nás.  Vždyť je to jen jako, nebo se týká někoho jiného a následuje naprostá lhostejnost.

Na druhé straně je zde tendence druhá a to je absolutní odmítání násilí, možná je to mimovolná reakce na tu přemíru násilí okolo, protože „tak to má být“ a to i v případech opodstatněných a jinak logicky žádoucích. Asi nejhorší jsou v tomto pokřivování reality sluníčkoví lidé, pachatelé dobra, kteří odmítají násilí ve všech podobách, hlavně odpírají jeho použití ostatním, kteří se skutečnému brutálnímu násilí chtějí bránit a naopak násilí předcházet. Ti jsou těmito lidmi vykresleni jako ti nejhorší zlouni, přičemž skutečné násilníky brání, obhajují, nebo alespoň zcela ignorují, dokud se něco děsivého nestane.

Na děti se nesmí šáhnout a dát jim výchovný lepanec. Jakýkoliv trest je chápán jako týrání. Dítě musí být vychováváno velmi uvolněně, jinak je na rodiče pohlíženo jako na tyrana. Pedagog se nesmí malého darebáka ani dotknout, protože by to „pokřivilo“ charakter a osobnost dítěte. Osobně si myslím, že právě ta nereakce, neschopnost zasáhnout, když se ještě dá osobnost formovat, pokřiví osobnost dítěte právě nejvíc, protože to si pak do budoucna myslí, že je mu dovoleno vše.

A co teprve taková obrana? Například každý, kdo na svou obranu proti útočníkovi použije úspěšně zbraň, je okamžitě mediálně lynčován. Je přinejlepším označen za vraha, střelce, je na něj pohlíženo jako na někoho špatného, toho zlého a novináři se zde předhánějí ve výši možného trestu. Jsou schopní vyhledat jakoukoliv událost z jeho života, aby ho mohli vykreslit v těch nejčernějších barvách, vždyť je to na společenskou objednávku. Naopak skutečný útočník je často pasován do role nevinné oběti. To jsou ty paradoxy.

Nedostatek reálných zkušeností s výchovným násilím a bolestí v kombinaci s mediálním násilím „někde jinde“ kde to nebolí, způsobuje naprostou devalvaci těchto termínů. Mnoho násilníků nevěří svým obětem, že trpí, že je něco bolí, respektive nemají tušení, co způsobují, protože sami nikdy podobnou zkušeností neprošli. Neznají cenu života a bolesti, proto pro ně není problém ji ostatním způsobovat a páchat brutální činy. Jejich vnímání života je posunuto k obrovskému vlastnímu egu bez empatie. Výhružka smrtí a přání, aby někdo zemřel, je považována za běžnou konverzaci, je bagatelizována a často nás ani nenapadne, že je kolem čím dál tím víc jedinců, kteří kvůli nepochopení samé hrůzné podstaty vyslovovaného, jsou něco takového skutečně schopni prakticky zrealizovat.  Jako ve filmu.

Co s tím udělat? Předně vrátit se ke zdravému rozumu co se týče výchovy a nekriminalizovat každý výchovný počin, přestat považovat obránce automaticky za pachatele nepřiměřené obrany a dát společensky a mediálně najevo, že útočník a zloděj nemá větší práva než jeho oběť. Prostě vrátit mantinely tam, kam právem patří a medializovat pozitivní, nikoliv negativní případy. Já vím, ono se to lehce řekne, navíc v tomhle manipulovaném světě je to přání z oblasti zázraků…