Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak jsem zastavil mezinárodní rychlík

4. 02. 2015 10:45:33
Psal se rok, tuším 1987. Dny mého vysokoškolského studia se pomalu a nenávratně pohybovaly na ose časové přímky směrem do minulosti a já, jako student, který musel absolvovat „praxi“ ve formě fyzické návštěvy chemických provozů na balkánském poloostrově, jsem se vydal na cestu do tehdejšího socialistického Bulharska.

Vlak tehdy odjížděl z brněnského nádraží, ale ne z hlavního, nýbrž z nádraží Královo Pole. Dobrou hodinu před příjezdem mezinárodního rychlíku jsme se potkali všichni účastníci této akce na stanoveném místě a usoudili, že náš místenkový vůz se nachází přímo za lokomotivou, jak nám i pracovníci ČSD potvrdili a tudíž měl být první přesně tam, kde jsme stáli.

Naše čekání bylo korunováno příjezdem mezinárodního rychlíku poměrně na čas. Jaké ale bylo naše zděšení, když jsme zjistili, že vlak je situován právě obráceně, tedy vagon, co měl být za lokomotivou je úplně na konci a ten co měl být na konci, byl zase za lokomotivou. Takto překvapení jsme nebyli jen my, ale i dva zájezdy asi 80 lidí, rodiny s dětmi, důchodci a tak, těšícími se na tehdejší jedině dosažitelné písky Černého moře. Po zjištění těchto skutečností nastal závod a shon. Všichni jsme se úprkem vydali na konec vlaku, kde se nalézaly naše místenkové vozy. Do míst naprosto vzdálených naší čekací pozici se pokoušel každý dostat tak, jak jen zvládal.

Což o to, my, jako studenti s krosnami jsme moc problémů neměli. Horší to už bylo s rodinami s mnoha kufry a malými dětmi. Navíc byl vlak tak dlouhý, že konec byl už mimo perón lehce v zatáčce. My mladí jsme stačili bez nejmenších problémů nastoupit a usadit se ve svých kupé. Jenže viděl jsem právě ty zoufalce s kufry. Neváhal jsem ani vteřinu a začal jsem jim pomáhat. Rodiče mi podávali malé děti, ty jsem stavěl urychleně do uličky, pak přišly na řadu kufry a pak... pak sebou rychlík trhnul a začal se vzdalovat odhadem dobrým 30 lidem, co nestačili nastoupit. V očích jedné matky, které ujížděly dvě malé samotné děti s kufry směrem pryč, jsem viděl čiročiré zoufalství.

Dost dobře nevím, co vše mi tehdy během sekundy proletělo hlavou. Ale za několik vteřin jsem rozrazil dveře nejbližšího kupé a zatáhl za záchrannou brzdu. Mezinárodní rychlík stál na fleku. Zastavil jsem záchrannou brzdou mezinárodní rychlík a ani jsem vlastně nevěděl jak, jen jsem věděl, že to bylo proklatě potřeba.

Během tohoto krátkého darovaného času se všichni opuštění pasažéři stačili vzpamatovat a urychleně doběhli a nastoupili. Asi po pěti minutách dorazil velmi nerudný a nasupený průvodčí, který hledal tu inkriminovanou záchrannou brzdu. Samozřejmě jsem se k aktu přihlásil, protože fakt, že rychlík se rozjel, aniž by průvodčího vůbec zajímalo, jestli všichni nastoupili a on to zkontroloval, byl absolutně nepřípustný. Vyhrožování tisícikorunovými pokutami, kteréžto výhružky jsem si vyslechl a ve své mladické naivitě považoval za běžný kolorit, jsem nebral tehdy vážně. Nicméně fakt, že ze všech desítek lidí, co viděli ujíždějící vlak, mnohdy i s jejich dětmi a kufry a kterým můj zásah umožnil nakonec v klidu nastoupit, se mě nakonec zastali jen dva, byl docela zneklidňující. Většina se dívala jinam a dělala, že se jich to netýká a je to jen a jen můj problém.

Průvodčí si asi docela jasně uvědomoval, jak velké máslo má na hlavě, a tak se celá anabáze zakončila indiferentními ty ty ty a to se nedělá, aby pak napsal nějaké to korektní zdůvodnění zpoždění bez nějaké pokuty. Celé dvě hodiny jsem pak v klidu v kupé přemítal nad tím, jestli mi to stálo za to. Zlom nastal v okamžiku, kdy se otevřely dveře a vstoupila do kupé žena, v jejíchž očích jsem na tom perónu četl ono zoufalství. Zeptala se mne, kdo vlastně zastavil ten vlak, a já jí pravdivě odpověděl.

Ona jediná mi tehdy poděkovala a já v té chvíli věděl, že to mělo smysl. A má smysl dělat věci, o kterých je člověk přesvědčen, že jsou správné a to prostě jen z jednoho jednoduchého důvodu, protože správné jsou a nikdo jiný to za vás v danou chvíli neudělá. I kdyby to mělo třeba zastavit na fleku mezinárodní rychlík.

Přeji pěkný den.

Autor: Pavel Kolář | středa 4.2.2015 10:45 | karma článku: 24.21 | přečteno: 912x

Další články blogera

Pavel Kolář

Absurdistán2

Myslíte si že absurdistán , co jsem popsal včera, nemůže být absurdnější? I to se velice mýlíte. Realita překonává očekávání.

13.7.2016 v 20:13 | Karma článku: 29.69 | Přečteno: 1197 | Diskuse

Pavel Kolář

Absurdistán

Zdálo se vám 20. století šílené? Nezoufejte je tu 21. století. Nic jste nepromeškali, ta pravá jízda teprve začíná...

12.7.2016 v 22:33 | Karma článku: 42.16 | Přečteno: 3397 | Diskuse

Pavel Kolář

Brexit?

Sluneční den impéria EU, nad kterým ani pomazánkové máslo nezapadne, byl překryt hrozivě vypadajícím mrakem ambivalentních konvergentních nespojitostí, majících vztah k opuštění sluneční říše všeholidu.

27.6.2016 v 20:44 | Karma článku: 24.87 | Přečteno: 649 | Diskuse

Pavel Kolář

Dobré a zlé dobro

I jednou byly dvě sestry. Mladší Lenka a starší Alenka. Obě se měly velice rády a milovaly i svého dědečka. Ten své vnučky miloval taktéž.

18.5.2016 v 23:43 | Karma článku: 28.38 | Přečteno: 926 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

David Wiltsch

Nezapomeňme si připomenout hrdiny od Zborova

Roku 1917 došlo v rámci Kerenského ofenzívy k bitvě u Zborova, kde prvně nastoupila i Československá brigáda. Z pohledu války nevýznamná bitva. Z pohledu prvního odboje však důležitá událost na cestě k samostatnému stát

23.6.2017 v 17:43 | Karma článku: 13.25 | Přečteno: 214 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Jaké to je randit se skrblíkem?

Muž. Vysoký, štíhlý, usměvavý, milý, uměl zajímavě a barvitě hovořit a vyprávět. Dokázal mě pokaždé rozesmát a byl vůči mně pozorný, naslouchal mi. Jeho vadou charakteru bylo, že to byl skrblík. Miloval peníze a sám sebe, ne mě.

23.6.2017 v 15:52 | Karma článku: 19.34 | Přečteno: 653 | Diskuse

Jakub Kouřil

Oslík a dáreček

Byl jednou jeden oslík, který vypadal jako všichni oslíci. Měl dlouhé uši a krásně hýkal. Jeho hlava se krásně táhla v úsměv. Oslík se jmenoval Jumbo a měl důvod se radovat. Vlastnil totiž žlutou krabičku.

23.6.2017 v 15:48 | Karma článku: 4.72 | Přečteno: 86 | Diskuse

Jiří Hermánek

Statisíce podpíraču? Tak to je pěkně na draka...

Moji ctění kolegové Turner a Vlk, každý svým osobitým způsobem, ztvárnili svůj názor na tu kreaturu, co sedí, jako žába na prameni, na Hradě a nehodlá tam vpustit žádného pravdoláskovce. To je tedy ale opravdu smutné.

23.6.2017 v 14:30 | Karma článku: 27.92 | Přečteno: 667 | Diskuse

Pavel Chalupský

Logika, Duše, Intuice.

Tak je tu máme krásně seřazené. Každá z nich představuje část nás samých. Jsou naší podstatou. O Logice jsem se kdysi učil, o Duši a Intuici ani muk. Tak se zkusím zamyslet.

23.6.2017 v 14:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 36 | Diskuse
Počet článků 130 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3869

Čtyřicítku mám už chvilku za sebou. Dalo by se tvrdit, že otázka života vesmíru a tak vůbec již byla nejen zodpovězena.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.