Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak jsem zastavil mezinárodní rychlík

4. 02. 2015 10:45:33
Psal se rok, tuším 1987. Dny mého vysokoškolského studia se pomalu a nenávratně pohybovaly na ose časové přímky směrem do minulosti a já, jako student, který musel absolvovat „praxi“ ve formě fyzické návštěvy chemických provozů na balkánském poloostrově, jsem se vydal na cestu do tehdejšího socialistického Bulharska.

Vlak tehdy odjížděl z brněnského nádraží, ale ne z hlavního, nýbrž z nádraží Královo Pole. Dobrou hodinu před příjezdem mezinárodního rychlíku jsme se potkali všichni účastníci této akce na stanoveném místě a usoudili, že náš místenkový vůz se nachází přímo za lokomotivou, jak nám i pracovníci ČSD potvrdili a tudíž měl být první přesně tam, kde jsme stáli.

Naše čekání bylo korunováno příjezdem mezinárodního rychlíku poměrně na čas. Jaké ale bylo naše zděšení, když jsme zjistili, že vlak je situován právě obráceně, tedy vagon, co měl být za lokomotivou je úplně na konci a ten co měl být na konci, byl zase za lokomotivou. Takto překvapení jsme nebyli jen my, ale i dva zájezdy asi 80 lidí, rodiny s dětmi, důchodci a tak, těšícími se na tehdejší jedině dosažitelné písky Černého moře. Po zjištění těchto skutečností nastal závod a shon. Všichni jsme se úprkem vydali na konec vlaku, kde se nalézaly naše místenkové vozy. Do míst naprosto vzdálených naší čekací pozici se pokoušel každý dostat tak, jak jen zvládal.

Což o to, my, jako studenti s krosnami jsme moc problémů neměli. Horší to už bylo s rodinami s mnoha kufry a malými dětmi. Navíc byl vlak tak dlouhý, že konec byl už mimo perón lehce v zatáčce. My mladí jsme stačili bez nejmenších problémů nastoupit a usadit se ve svých kupé. Jenže viděl jsem právě ty zoufalce s kufry. Neváhal jsem ani vteřinu a začal jsem jim pomáhat. Rodiče mi podávali malé děti, ty jsem stavěl urychleně do uličky, pak přišly na řadu kufry a pak... pak sebou rychlík trhnul a začal se vzdalovat odhadem dobrým 30 lidem, co nestačili nastoupit. V očích jedné matky, které ujížděly dvě malé samotné děti s kufry směrem pryč, jsem viděl čiročiré zoufalství.

Dost dobře nevím, co vše mi tehdy během sekundy proletělo hlavou. Ale za několik vteřin jsem rozrazil dveře nejbližšího kupé a zatáhl za záchrannou brzdu. Mezinárodní rychlík stál na fleku. Zastavil jsem záchrannou brzdou mezinárodní rychlík a ani jsem vlastně nevěděl jak, jen jsem věděl, že to bylo proklatě potřeba.

Během tohoto krátkého darovaného času se všichni opuštění pasažéři stačili vzpamatovat a urychleně doběhli a nastoupili. Asi po pěti minutách dorazil velmi nerudný a nasupený průvodčí, který hledal tu inkriminovanou záchrannou brzdu. Samozřejmě jsem se k aktu přihlásil, protože fakt, že rychlík se rozjel, aniž by průvodčího vůbec zajímalo, jestli všichni nastoupili a on to zkontroloval, byl absolutně nepřípustný. Vyhrožování tisícikorunovými pokutami, kteréžto výhružky jsem si vyslechl a ve své mladické naivitě považoval za běžný kolorit, jsem nebral tehdy vážně. Nicméně fakt, že ze všech desítek lidí, co viděli ujíždějící vlak, mnohdy i s jejich dětmi a kufry a kterým můj zásah umožnil nakonec v klidu nastoupit, se mě nakonec zastali jen dva, byl docela zneklidňující. Většina se dívala jinam a dělala, že se jich to netýká a je to jen a jen můj problém.

Průvodčí si asi docela jasně uvědomoval, jak velké máslo má na hlavě, a tak se celá anabáze zakončila indiferentními ty ty ty a to se nedělá, aby pak napsal nějaké to korektní zdůvodnění zpoždění bez nějaké pokuty. Celé dvě hodiny jsem pak v klidu v kupé přemítal nad tím, jestli mi to stálo za to. Zlom nastal v okamžiku, kdy se otevřely dveře a vstoupila do kupé žena, v jejíchž očích jsem na tom perónu četl ono zoufalství. Zeptala se mne, kdo vlastně zastavil ten vlak, a já jí pravdivě odpověděl.

Ona jediná mi tehdy poděkovala a já v té chvíli věděl, že to mělo smysl. A má smysl dělat věci, o kterých je člověk přesvědčen, že jsou správné a to prostě jen z jednoho jednoduchého důvodu, protože správné jsou a nikdo jiný to za vás v danou chvíli neudělá. I kdyby to mělo třeba zastavit na fleku mezinárodní rychlík.

Přeji pěkný den.

Autor: Pavel Kolář | středa 4.2.2015 10:45 | karma článku: 24.21 | přečteno: 911x

Další články blogera

Pavel Kolář

Absurdistán2

Myslíte si že absurdistán , co jsem popsal včera, nemůže být absurdnější? I to se velice mýlíte. Realita překonává očekávání.

13.7.2016 v 20:13 | Karma článku: 29.69 | Přečteno: 1185 | Diskuse

Pavel Kolář

Absurdistán

Zdálo se vám 20. století šílené? Nezoufejte je tu 21. století. Nic jste nepromeškali, ta pravá jízda teprve začíná...

12.7.2016 v 22:33 | Karma článku: 42.16 | Přečteno: 3374 | Diskuse

Pavel Kolář

Brexit?

Sluneční den impéria EU, nad kterým ani pomazánkové máslo nezapadne, byl překryt hrozivě vypadajícím mrakem ambivalentních konvergentních nespojitostí, majících vztah k opuštění sluneční říše všeholidu.

27.6.2016 v 20:44 | Karma článku: 24.87 | Přečteno: 646 | Diskuse

Pavel Kolář

Dobré a zlé dobro

I jednou byly dvě sestry. Mladší Lenka a starší Alenka. Obě se měly velice rády a milovaly i svého dědečka. Ten své vnučky miloval taktéž.

18.5.2016 v 23:43 | Karma článku: 27.75 | Přečteno: 895 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jiří Turner

Pohled na růžový tank přes tmavé brýle

...by měl změnit pouze růžovou na starorůžovou. To ovšem záleží na tom, jaké jsou to brýle, a jaké oči s jakou řídící jednotkou jsou za nimi.Také snaha spojovat vše se vším vede k tomu, že buď je vše špatné, nebo dobré. A ono není.

24.5.2017 v 20:26 | Karma článku: 8.41 | Přečteno: 379 | Diskuse

Adam Mikulášek

Kolik politiků a celebrit zemřelo v důsledku islámského terorizmu?

Když slyšíme to stálé pokrytecké – cítíme s vámi, nepoddáme se, budeme se za vás modlit, příp., na terorizmus si musíme zvykat, říkám si, jak si to ti mocní a slavní umí hezky „ošéfovat“.

24.5.2017 v 15:26 | Karma článku: 43.58 | Přečteno: 2195 | Diskuse

Marek Trizuljak

Jsem děsivej cimbál aneb trable s parkováním

Nedávno jsem ve městě navečer po marném kroužení nakonec zaparkoval u kontejnerů. Bláhově jsem si myslel, že odpad se odváží v dopoledních hodinách, a tedy stát tam večer nebude problém

24.5.2017 v 15:04 | Karma článku: 14.60 | Přečteno: 542 | Diskuse

František Mikeš

Trapné fráze

Od svého vzniku se svět vyvíjí v různých geografických a přírodníchpodmínkách. Ty daly vznik rozmanitým rostlinných a živočišných druhů, včetně člověka. Změny této "boží přirozenosti" přináší katastrofy přírodní i společenské.

24.5.2017 v 13:53 | Karma článku: 15.09 | Přečteno: 515 | Diskuse

Martin Pýcha

Ať ta koza chcípne, aneb proč se neumíme domluvit

Stará anekdota vypráví o Čechovi, jenž se modlí k Bohu: „Pane Bože, můj soused má kozu a ta mu hodně dojí“. Bůh ho přeruší a říká vlídně: „A ty, můj synu, bys jistě chtěl mít také takovou kozu, že?" A Čech odpoví: „Ne, Bože,...

24.5.2017 v 13:31 | Karma článku: 10.28 | Přečteno: 753 | Diskuse
Počet článků 130 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3861

Čtyřicítku mám už chvilku za sebou. Dalo by se tvrdit, že otázka života vesmíru a tak vůbec již byla nejen zodpovězena.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.