Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Může se to stát i nám?

23. 06. 2015 7:33:30
Inu, psal se rok devatenáctistý devadesátý první a já jsem v té době cestoval od někud někam. V zásadě je úplně jedno, odkud kam, protože to na celém příběhu je naprosto nepodstatné.

Faktem je, že díky tehdy ještě ČSD jsem zamrznul na jednom nádraží.

Tady by vyprávění mohlo s přehledem skončit. Známe to asi všichni, kdo jsme čekali na spoj, který má najednou dlouhé zpoždění. Já si čas krátil tím, že jsem pozoroval lidi. To klasické, neskonale inspirativní hemžení lidské drobotiny, která vláčí náklad jako mravenečci zmateně tam a zpět, aby nakonec s větším či menším úspěchem zakotvili v cílové destinaci a dobrali se svého spoje. I já jsem tehdy cosi kamsi vláčel, protože to byl můj úkol.

Během pozorování jsem si všimnul jednoho muže středního věku, kterak bezcílně bloudil čekárnou s pytlem na zádech, až nakonec zaparkoval přímo naproti mně. Poměřil si mě svým už znalým zrakem, jestli ode mne nehrozí nějaké to nebezpečí a pak vyhodnotiv mou osobu jako naprosto neškodnou se uvelebil na protější lavičce. Netrvalo dlouho a dotyčný usnul. Najednou se kde se vzala tu se vzala, objevila se policie, vlastně strážníci, která tehdy ještě nepomáhala a nechránila, ale vykazovala cestující bez jízdenky z čekárny ven do mrazu.

Dotyčný náhle ožil a jevil prvky značné nervozity. Začal se šacovat a nakonec se ku mě nahnul a požádal mne o nevratnou půjčku 5 korun. Vzhledem k tomu, že to nebyla suma nikterak závratná, pětikorunu jsem obětoval a byl jsem zvědavý, co bude dál. Muž odběhnul a za chvíli se vrátil s vítězoslavným úsměvem. Lišácky na mne mrknul a uvelebil se opět na lavičce. Vtom ho spatřili muži zákona a hbitě se přesunuli do prostoru k nám. Patrně byl již „známá firma“.

Já byl o platnou jízdenku požádán spíše ze zdvořilosti, ovšem muže na protější lavičce si muži zákona vysloveně chtěli vychutnat. Jaké bylo jejich zklamání, když předložil platnou jízdenku, později jsem zjistil, že jen do následující stanice, ve které ovšem staví nejbližší vlak nejdříve odjíždějící až v šest patnáct ráno. Vlastně taková nocleženka za 5 korun.

Po odchodu černých šerifu jsem se dal s mužem do řeči. Děkoval mi za pětikorunu, která mu trikem s vlakem zajistila právo na pobyt ve vyhřáté čekárně až do rána a to včetně záchodků a umývárny, které bych já za normálního stavu opravdu nechtěl použít.

Postupně mi muž, aktuální bezdomovec, rozkryl svůj nešťastný příběh.

„Víte pane, moc vám děkuju, ani netušíte, jak moc pro mě znamená ta pětikoruna. Já jsem vlastně první bezdomovec, který vlastní byt.“ Tato věta mě zaujala a tak jsem se ho zeptal na další podrobnosti. Netrvalo dlouho a rozpovídal se.
„Víte, já sem vlastně strašej pitomec. Měl jsem byt a práci a žil jsem si celkem v klidu. Vzpomínáte na tu amnestii, kterou vyhlásil Havel? Tehdy říkal, že všichni bychom měli začít znovu a dostat novou šanci a já bych za ta slova tehdy dal ruku do ohně, jak jsem mu věřil.“ Na to pravou rukou, tou, kterou chtěl dávat do ohně, si otřel z obou očí vznikající slzy.
„Já jsem tehdy všemu věřil a tak jsem se přihlásil v Charitě a vzal si jednoho propuštěnýho vězně k sobě domů, aby měl možnost začít znova.“ Vzdychnul si.
„Jo ze začátku mi byl vděčnej, asi tak tři dny.“ Procedil mezi zuby s neskrývanou záští. „Pak začal vyžadovat pivo v lednici a jídlo. Já mu chtěl pomoci a tak jsem si to omlouval a všechno jsem mu sehnal. Jenže on místo toho, aby mi byl vděčnej, hledal si práci nebo něco, začal na mě řvát, pořád se mu něco nelíbilo a byl agresivní. Začal jsem se bát. Šel jsem na policii, ale ti mi řekli, že mi nemůžou pomoct, protože jsem ho přihlásil do podnájmu a on tam normálně bydlí. No tak jsem to asi měsíc vydržel. On byl věčně opilej a já chodil do práce.“
Najednou chudák se rozkašlal a vyhrknuly mu slzy do očí, tentokrát už neskrývaně. Chvilku trvalo, než se zklidnil a pak pokračoval. „Jednou, když jsem se vrátil z práce, měl tam nastěhovaný svý tři kámoše z vězení. Musel jsem se zavírat ve svém pokoji. V noci mi tloukli na dveře a řvali, že mě stejně zabijou. Pořádali divoký pitky. Vydržel jsem to tři měsíce. Pak už se to stalo nesnesitelné. Nikdo mi nepomohl. Na Charitě mě poslali na policii a na policii do háje. Z práce mě vyhodili, protože jsem přes den usínal a snižovali stavy.“ Sděloval mi muž svůj nešťastný osud.
„Momentálně už více jak půl roku žiju po nádražích, jsem bezdomovec s bytem. Nikdo mi nepomůže, nikdo mi to nevěří, prý je to můj problém, ale copak se mám pane nechat zabít? Sociálka mi nic nedá, protože mám byt... pch... jakej byt? Jsem nezaměstnanej bezdomovec, hůř než to a to svojí blbostí, že jsem se nechal zblbnout a chtěl jsem pomoct.“ A vytáhnul špinavý kapesník a vysmrkal se.

Nechal jsem mu tam tehdy ještě dvě stovky, co jsem mohl oželet a rozloučil se s ním. Jel mi spoj. Už nikdy jsem ho nepotkal a tak netuším, jak ten jeho příběh vlastně skončil.

Tady by vyprávění mohlo opět skončit, ale nutí mne to k zamyšlení v souvislosti s uprchlickou vlnou valící se na nás z jihu. Těch paralel je tam víc, než by se zdálo.

Tento příběh, který se skutečně stal je o dvou druzích pomoci. O té naivní, hloupé a přehnané a o té aktuální a cílené. Možná je někdo nedovede rozlišit, ale ten rozdíl je obrovský. Ano, měli bychom pomáhat, pokud je to rozumné a pokud to jde, ale pomoc by neměla být bezbřehá a nesmyslná, jinak by se nám taky jednoho krásného dne mohlo stát, že pomoc nebude chápána jako pomoc, ale jako naše povinnost, bude vyžadována a zneužívána a nakonec budeme vyhnáni ze svých domovů, protože budeme na obtíž a nikdo nám už nepomůže. Nuž tedy, pomáhejme, ale s rozmyslem a cíleně. Brát si domů kdekoho, kdo nás chce zničit, není pomoc, ale sebevražda. Tím vlastně nepomáháme, ale cíleně škodíme svým blízkým a tedy, pokud tak činíme, jako správní pachatelé dobra konáme ještě větší zlo, protože se ho dopouštíme na těch, kdo by nám naopak měli být nejbližší.

Autor: Pavel Kolář | úterý 23.6.2015 7:33 | karma článku: 25.01 | přečteno: 897x

Další články blogera

Pavel Kolář

Absurdistán2

Myslíte si že absurdistán , co jsem popsal včera, nemůže být absurdnější? I to se velice mýlíte. Realita překonává očekávání.

13.7.2016 v 20:13 | Karma článku: 29.69 | Přečteno: 1185 | Diskuse

Pavel Kolář

Absurdistán

Zdálo se vám 20. století šílené? Nezoufejte je tu 21. století. Nic jste nepromeškali, ta pravá jízda teprve začíná...

12.7.2016 v 22:33 | Karma článku: 42.16 | Přečteno: 3374 | Diskuse

Pavel Kolář

Brexit?

Sluneční den impéria EU, nad kterým ani pomazánkové máslo nezapadne, byl překryt hrozivě vypadajícím mrakem ambivalentních konvergentních nespojitostí, majících vztah k opuštění sluneční říše všeholidu.

27.6.2016 v 20:44 | Karma článku: 24.87 | Přečteno: 646 | Diskuse

Pavel Kolář

Dobré a zlé dobro

I jednou byly dvě sestry. Mladší Lenka a starší Alenka. Obě se měly velice rády a milovaly i svého dědečka. Ten své vnučky miloval taktéž.

18.5.2016 v 23:43 | Karma článku: 27.75 | Přečteno: 895 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Růžena Kupková

Vrtěti Kajínkem na programu dnů

A je tady zase nová hůl. Tak jí někteří popadli a zvesela, radostně jí pošťuchují. Dokonce se snaží i seknout občas, ale buď je ta hůl vlastně jen titěrný prouteček, anebo ručka slabá, trpasličí, malá.

25.5.2017 v 6:52 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Jiří Turner

Pohled na růžový tank přes tmavé brýle

...by měl změnit pouze růžovou na starorůžovou. To ovšem záleží na tom, jaké jsou to brýle, a jaké oči s jakou řídící jednotkou jsou za nimi.Také snaha spojovat vše se vším vede k tomu, že buď je vše špatné, nebo dobré. A ono není.

24.5.2017 v 20:26 | Karma článku: 8.41 | Přečteno: 379 | Diskuse

Adam Mikulášek

Kolik politiků a celebrit zemřelo v důsledku islámského terorizmu?

Když slyšíme to stálé pokrytecké – cítíme s vámi, nepoddáme se, budeme se za vás modlit, příp., na terorizmus si musíme zvykat, říkám si, jak si to ti mocní a slavní umí hezky „ošéfovat“.

24.5.2017 v 15:26 | Karma článku: 43.59 | Přečteno: 2195 | Diskuse

Marek Trizuljak

Jsem děsivej cimbál aneb trable s parkováním

Nedávno jsem ve městě navečer po marném kroužení nakonec zaparkoval u kontejnerů. Bláhově jsem si myslel, že odpad se odváží v dopoledních hodinách, a tedy stát tam večer nebude problém

24.5.2017 v 15:04 | Karma článku: 14.60 | Přečteno: 542 | Diskuse

František Mikeš

Trapné fráze

Od svého vzniku se svět vyvíjí v různých geografických a přírodníchpodmínkách. Ty daly vznik rozmanitým rostlinných a živočišných druhů, včetně člověka. Změny této "boží přirozenosti" přináší katastrofy přírodní i společenské.

24.5.2017 v 13:53 | Karma článku: 15.09 | Přečteno: 515 | Diskuse
Počet článků 130 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3861

Čtyřicítku mám už chvilku za sebou. Dalo by se tvrdit, že otázka života vesmíru a tak vůbec již byla nejen zodpovězena.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.