Jak mě napadl vánoční kapr

Jednoho krásného dne, před několika lety jsme jeli s manželkou nakupovat dárky do jistého nejmenovaného hyper-super-mega nesmyslu. Protože jsme utratili přiměřeně velkou částku, která převyšovala jistou stanovenou mez, byl jsem vybídnut prodavačkou, ať si jdeme vybrat zdarma kapra. To jsem ještě netušil, co bude následovat.

www.behej.com

Přímo jsem od prodavačky dostal na kapra poukaz. Částečně to bylo příjemné překvapení, částečně se znenadání vynořila otázka: Co teď s ním? Nicméně zvítězilo pořekadlo „hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere“ a naše kroky se tak ubíraly patřičným směrem.

U kádě na parkovišti stál zmrzlý a evidentně naštvaný chlap. Chvíli pozoroval hemžení kolem procházejících lidí, chvíli zíval a znuděným pohledem koukal na hodinky, občas zarejdil podběrákem v kádi a sem tam a  aby se neřeklo nějakého vylovil pro příchozí s poukazem.

„Tak kterej frajer to bude paninko“, zahlásil, když jsme mu předložili náš poukaz na kapra zdarma. Manželka nějakou dobu pozorovala ošupinatělé odsouzence na smrt, kteří již byli smířeni se svým osudem, když uviděla jednoho přeci jen čilejšího jedince.
„Tenhle“ a ukázala prstem na něj.
„Tak dobrá“, odvětil chlap, co pracuje s podběrákem. Na původně očekávaný jednoduchý akt jsme ale museli po několika vteřinách zapomenout.  Nastal neuvěřitelný několikaminutový boj na život a na smrt, kdy chvíli vítězil kapr, chvíli podběrák, chvíli to nebylo rozpoznatelné, co vlastně vyhrává, ale nakonec přece jen zvítězil zmáčený a zpocený expert na kapry. Ulovil ho a kapr putoval na stůl.
„Můžete mi ho prosím zabít?“ požádal jsem udýchaného lovce.
„To v žádném případě“, odvětil on. “Máme to zakázaný. Prej si někdo stěžoval, že nemáme dostatečnou klasifikaci na jejich zabití, a mohli by prej trpět, takže si to holt musíte udělat pane sám. Já platit pokutu nebudu.“ A šoupnul kapra do připravené tašky. Okamžik jsem přemýšlel, co měl na mysli „klasifikací“, ale pak jsem si vzpomněl na včerejší článek v novinách, který popisoval nesmyslnou aktivitu ochránců zvířat. No, při představě, co si kapr vytrpí, protože naše cesta ještě nekončila, jsem si v duchu klepal na čelo nad dalším „inteligentním“ a neskutečně kontraproduktivním nesmyslem té zezelenalé části naší společnosti, které se bohužel popřává nepřiměřeně mnoho sluchu. Nu což, kapr to holt ještě bude muset chvíli vydržet.

Tak tedy živý kapr putoval do kufru v mokré tašce, kde si nedobrovolně ještě hodinu a půl pobyl. Ač mi ho bylo líto, nemohl jsem s tím nic dělat. Ochránci zvířat prostě opět zvítězili nad lží a nenávistí. Při takových příležitostech mám neodbytnou myšlenku, že smažit tyto lidi na pomalém ohni je málo. Kapr hrdinsky přežil celou cestu a dokonce doma ve vaně ožil a vesele v ní plaval. Kroužil tam, jako nějaký žralok. I když jsem měl radost z jeho přežití, nechtěl jsem totiž jíst zdechlinu, nadešel čas, kdy jsem ho měl zbavit jeho života, na kterém tak lpěl, jako ostatně všichni živí tvorové.

Nejprve jsem se rozhodnul mu trochu upustit vodu, aby neměl tolik manévrovacího prostoru. No jako by to věděl, potvora jedna, připlaval nad výpusť a ucpal ji vlastním tělem. Abych pravdu řekl, kolik inteligence jsem od obyčejného kapra nečekal. Zároveň jsem plně pochopil pořekadlo, které se traduje o našich politicích, že „Kapři si přeci nevypustí vlastní rybník“. Empiricky jsem si tedy potvrdil, že je to pravda. Kapra na výpusti jsem odehnal, ale za vteřinku tam byl zase. To už bylo divné, takže jsem tam zase zpátky dal špunt. Kapr ale byl v ráži a rejdil po vaně, jako zběsilý. Šel z něj až strach.

Rozhodl jsem se tomu zvířeti ukázat, kdo je tady pán tvorstva a šel jsem si pro ručník, aby tak neklouzal. Ta potvora, jako by to věděla co mám v úmyslu a začala vyskakovat z vany proti mě. Tak tady už šlo do tuhého. Podruhé ve svém životě jsem byl napaden sladkovodní rybou! Po téměř desítce minut, zmáčený a bez kýženého výsledku, několikrát obdařen pořádným pleskancem kaprovou ploutví jsem dočasně rezignoval. Zavřel jsem dveře a šel si pro kulovnici.....

Ne. Kulovnici jsem nakonec samozřejmě nepoužil. Po lítém boji se mi bez ztráty věnečku podařilo agresivního šupináče zkrotit. Zabaleného v ručníku jsem ho nakonec prásk paličkou na maso. Ke konci se už ani se moc nebránil, chudák. Asi se se svým osudem už smířil. Musím uznat, že tento kapr si u mne vysloužil uznání. To co musel přežít kvůli snažení ochránců zvířat a jak bojoval, no všechna čest. Chutnal dobře a po štědrém dnu jsem mu udělil diplom im memoriam za statečnost a nikdy na něj nezapomenu. Čest jeho památce.