Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

A vtom se ozval výbuch

15. 07. 2009 23:13:33
Znáte to. Někdo vypráví historku, kterou slyšel od přítele a ta se stala známému jeho přátel. Říká se tomu Urban legend.

Nikdo nikdy nezná toho, komu se ten příběh skutečně stal a přitom se ale tradují neuvěřitelné šílenosti. Ve skutečnosti nikdo neví, nejsou-li to pohádky.

Já vám nyní budu, budete-li chtít, popisovat historku, která se nestala nějakému známému mých známých, ani nikomu z mého okolí, ale konkrétně mně. Ano, tuhle šílenou věc jsem zažil já osobně na vlastní kůži a až ji bude někde vyprávět nějaký veřejný bavič, prosím ať na mne nezapomene s přiměřeným honorářem a alespoň oznámí mi to.

Snad každý člověk si projde obdobím mladické nerozvážnosti a ani já nebyl tohoto ušetřen. Byl jsem tehdy student gymnázia a psal se rok tuším 1981. Jako pubertální mladík jsem byl naprosto fascinován přírodními vědami a hlavně chemií. Ta fascinace mi vydržela dodnes a chemii jsem nakonec vystudoval. První seznamování s oborem ale bylo v rovině zábavné. Bavilo mě udělat si na stole funkční model sopky, nebo nechat růst faraonovy hady. Prostě jak se někdo stará o rybičky, já na okně pěstoval krystaly různých látek do velikosti tenisáku. S jedním kamarádem jsme třeba sublimovali uhlík, nebo vytvářeli „atomové hříbečky“. (Jestli to tam nahoře Ivo čteš, věř mi, že si na tebe často vzpomenu.)

Kouzelné na tom bylo to, že všechno jsem musel poctivě nastudovat. REMY a Votoček byli mými kamarády před spaním. Neexistoval internet, kde by mi někdo naservíroval vše přežvýkané. Na většinu věcí bylo nutné přijít, poctivě nastudovat a poté je vyzkoušet osobně. Vše si vyžadovalo hodiny a hodiny studia. Antikvariát na České byla má oblíbená zastávka, v technické knihovně jsem trávil hodiny. Na Orlí jsem si v drogerii, kde se prodávaly chemické látky s prodavači tykal.

No a tak jsem jednoho dne narazil na látku zvanou jododusík. Nevíte-li o co se jedná, zkusím vás navést. Možná si vzpomenete na jeden starší český film, kdy vstoupí učitel do třídy a pod nohama mu začne něco práskat. Tak to je ten jododusík. Velmi nestabilní sloučenina jódu, která při sebemenším doteku exploduje za třaskavého efektu a tvorby fialových jodových par. Je v celku neškodná, pokud se udělá jen ve velmi malém množství a hlavně není v čemkoliv uzavřená. Používá se na podobné salónní kreace. Může se uchovat pod vodou, ale to jen po velmi omezený čas. Je-li suchá, samovolně exploduje, či je inicializována sebemenším dotekem, třeba i zrnkem prachu. Já se jí v té době naučil vyrábět a nebyl snad kamarád, kterého by nepřekvapila nějaká podobná kulišárna jako je třeba práskající chodník před domem, explodující záchod a podobné vtípky.

Doma to jednu chvíli vypadalo tak, že jsem se nemohl otočit na posteli, aby to nezapraskalo. Docela podařená zábava byla vyhodit do popelnice filtrační papír od zbytků a pozorovat, kdo půjde další se smetím. Upozorňuji, že vše bylo uděláno s maximální opatrností a nikdy nikoho nic neohrožovalo, maximálně tak úlek. Tímto se všem, koho to kdy pohoršilo dodatečně omlouvám.

Jednoho veselého odpoledne, protože byla hluboká totalita, jsme museli povinně jako školní akci na setkání s nějakými soudruhy. Pro všechny případy jsem si udělal malé množství jododusíku s tím, že vše poté předvedu dalším kamarádům, případně zpestřím soudruhům odpoledne. Bohužel soudruzi byli příliš ukecaní a tak z avizované nudné půlhodinky byly ty hodiny dvě a jododusík stihnul vesele překrystalovat a navíc nebyl prostor pro jeho užití. Takže co s ním? Vyhodit do popelnice jen tak to nešlo, musel se zlikvidovat.

V parku na lavičce jsem se ho snažil opatrně vyklepnout z plastové nádoby na kus novin. No on tam ale tvrdošíjně zůstával jako přilepený. Nu co s ním? Na cestě leželo dřívko od nanuka, tak jsem ho použil s tím, že mu velmi opatrně pomohu ven. A to byla pěkná chyba. Přesto, že byl pod vodou, ozvalo se plllluuuuuffff.... Jako když z něčeho vystřelíte kus bahna a já byl v tu chvíli naprosto kompletně ohozený obsahem. Od hlavy až k patě. Včetně vlasů obličeje. Prostě paráda.

„Já se na to můžu vy....,“ zahlásil jsem. „Dnes už nic nebude“ a smutní kamarádi se rozloučili, že musí už domů. Utřel jsem se do kapesníku a záhy jsem tam směřoval také já, tedy k domovu. Jak jsem se blížil k zastávce tramvaje, tak z počátku sporadické cvakání se stávalo čím dál častější, jak jododusík na mém oblečení postupně schnul. Představte si že jdete a každý třetí krok je doprovázen výstřelem z dětské kapslovky. No do zpěvu mi nebylo.

Po krátkém čekání přijela šalina. Zcela záměrně jsem nastoupil do druhého vozu a odklidil svou maličkost na zadní plošinu, která byla naštěstí téměř prázdná. Tam jsem si potichu nadával. Holt chybami se člověk učí...

Tramvaj jela poměrně pomalu a trvalo to relativně dlouho, protože na cestě bylo několik semaforů, než jsme dojeli k další zastávce. Přesto, že jsem se zabýval tím, jak budu čistit oděv a vymýšlel další postup, upoutalo mě dění venku na zastávce. Snědý, přibližně stotřicetikilový chlapík, omotaný řetězem ze žlutého kovu, evidentně notně posilněný alkoholem tam agresivně pořvával na své okolí. Kdo mohl, prchal z jeho dosahu. A to už se tramvaj zastavila, otevřely se dveře a tohle individuum nastoupilo, lépe řečeno nasoukalo se no kam jinam, než do zadního vozu dozadu, přesně tam, kde jsem se nalézal já.

Chlap asi o dvě hlavy vyšší a o 80 kg těžší než v té době vážil já se svým opileckým agresivním okem rozhlédl po okolí a zařval. V tu ránu se všichni soudní cestující přesunuli do přední části vozu a já si tiše představoval, že tam nejsem, protože dopředu bych musel kolem něj a do toho se mi opravdu ale opravdu nechtělo. On se rozhlédl po okolí, počastoval předek vozu několika sprostými výrazy a už už si chtěl sednout aby ho rozjíždějící se vůz nepovalil, když v tom okamžiku si všimnul toho drzouna, tedy mě, který se před ním neuklidil.

„Co ty .... co čučíš, mám tě...“ a v tomhle slovním průjmu pokračoval když se zvedal, aby mi dal za vyučenou. Nezmohl jsem se na žádnou reakci. Jakýkoliv argument neměl smysl a odpor by ho pravděpodobně rozzuřil ještě víc. Zrychlil se mi tep, na čele mi vystoupil studený pot, očekával jsem nejhorší a doufal, že to ve zdraví přežiji, respektive zůstanu alespoň v celku, či se mi podaří zmizet ze dveří na zastávce ke které jsme se blížili, když v tu chvíli...

Ano, stalo se to. Ten chlap na mě šáhl, respektive pokusil se mě chytit za levé rameno a TO neměl dělat, neboť velká většina jododusíku, jako by čekala na ten správný okamžik, již uschla a stala se velmi dychtivou explodovat. Jododusík ani na vteřinu nezaváhal a vesele explodoval. Ozval se výbuch, jako když vystřelí z kanónu a já se ocitl ve fialové mlze jódu. Chlap ztuhnul a já poprvé v životě viděl, jak se někdo s naprosto evidentní fyzickou převahou zčista jasna strachy znečistil. Nejprve tupě, udiveně zíral na mě obklopeného fialovou mlhou a svou ruku, následně zařval a vystřelil z otvírajících se dveří ven do prostoru. Jeho útěk a skučení nevěřícně pozoroval nejen já, ale navíc celé osazenstvo druhého vozu tramvaje, které ani náhodou takovýto obrat nečekalo. Ti co dosud hrdinně seděli ve střední části vozu neváhali ani vteřinu a do další zastávky se všichni mačkali u prázdné kabiny řidiče. Je pravdou, že každý můj pohyb doprovázela exploze a fialový obláček, takže se jim ani moc nedivím. Vidět chlapíka co vytáhne kapesník, který bouchá a bouchne i při smrkání musí být vrcholným kulturním zážitkem.

Na další zastávce jsem pro jistotu také vystoupil a vydal se k domovu pěšky. Provázely mě udivené pohledy cestujících ze zastávky, zvláště pak, když jsem se zastavil a začal si oprašovat oděv. Znělo to jako salvy při cvičných střelbách.

Dnes už na to vzpomínám s úsměvem, ale tehdy jsem se s tím raději moc nechlubil a když jsem říkal, že mi to nikdo nebude věřit, nemýlil jsem se. Ale opravdu se to stalo. Snad jsem trochu zmoudřel a jododusík jsem dávno přestal dělat. Ale musím uznat, že zážitek to byl naprosto excelentní.

Autor: Pavel Kolář | středa 15.7.2009 23:13 | karma článku: 41.54 | přečteno: 7838x

Další články blogera

Pavel Kolář

Volby v několika číslech

V České republice je zhruba 8 425 000 lidí, jenž mají volební právo pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

22.8.2017 v 13:43 | Karma článku: 16.42 | Přečteno: 586 | Diskuse

Pavel Kolář

Absurdistán2

Myslíte si že absurdistán , co jsem popsal včera, nemůže být absurdnější? I to se velice mýlíte. Realita překonává očekávání.

13.7.2016 v 20:13 | Karma článku: 30.23 | Přečteno: 1262 | Diskuse

Pavel Kolář

Absurdistán

Zdálo se vám 20. století šílené? Nezoufejte je tu 21. století. Nic jste nepromeškali, ta pravá jízda teprve začíná...

12.7.2016 v 22:33 | Karma článku: 42.18 | Přečteno: 3492 | Diskuse

Pavel Kolář

Brexit?

Sluneční den impéria EU, nad kterým ani pomazánkové máslo nezapadne, byl překryt hrozivě vypadajícím mrakem ambivalentních konvergentních nespojitostí, majících vztah k opuštění sluneční říše všeholidu.

27.6.2016 v 20:44 | Karma článku: 25.41 | Přečteno: 671 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Bůh je Láska a Láska je Bůh

Bůh! Říkali, že trestá. Že nemá slitování. "Boj se, když nečiníš dle Jeho vůle." Děsil mě. Šokoval lačností po krvi nepřátel. Ale byl to správný výklad? Je Bůh skutečně krvechtivý a nemilosrdný?

24.9.2017 v 20:50 | Karma článku: 9.06 | Přečteno: 149 | Diskuse

Štěpánka Semecká

Píseň o byrokracii

Další nedělní večer vám netradičně zpříjemním svým krátkým básnickým zamyšlením o tom, jak je to vlastně v té společnosti úředníků s rovností a svorností.

24.9.2017 v 20:23 | Karma článku: 5.07 | Přečteno: 116 | Diskuse

Libuse Palkova

Blondýnky

Blondýnky jsou častým terčem vtipů a středem pozornosti, ať právem či neprávem. V následujícím seznamu knih, nemůžeme proto vynechat nic z toho, co se traduje o mýtu krásné, povrchní a naivní svůdnice.

24.9.2017 v 20:16 | Karma článku: 5.52 | Přečteno: 271 | Diskuse

Kateřina Horáková

Detoxikace zvenku

Další ze skvělých tianďáckých věcí, které jsem vyzkoušela, jsou detoxikační bylinné náplasti. Při svém zhýralém způsobu života jsem se rozhodla pro očistu...

24.9.2017 v 19:09 | Karma článku: 6.11 | Přečteno: 178 | Diskuse

Martina Studzinská

Třída all inclusiv

...aneb malé "třídní foto", tedy popis toho, co musí český učitel v průměrné třídě zvládnout za dopoledne. Připočtěme k tomu dvě až tři hodiny odpoledne u počítače nad administrativní prací a pár hodin týdně na schůzích.

24.9.2017 v 17:23 | Karma článku: 23.08 | Přečteno: 727 | Diskuse
Počet článků 131 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3872

Dalo by se tvrdit, že otázka života vesmíru a tak vůbec již byla nejen zodpovězena a pár let to už je.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.