Malá exkurze do arabského světa

Abychom pochopili, složitost dnešního světa, je mimo jiné nutné pochopit mentalitu arabského respektive muslimského světa. Samozřejmě neplatí, že každý Arab či Peršan je muslim a obráceně, ale provázanost obojího nesmíme ztratit ze zřetele. Pokud uděláme tu chybu, že se budeme snažit nasunout naše evropské vzorce chování na tyto lidi, tvrdě narazíme a spoustu událostí prostě nepochopíme. Navíc Arabové nejsou Peršané. Evropané mají často sklon zaměňovat Araby za Peršany a obráceně. Mentalita těchto dvou skupin je ale velmi rozdílná a je to jedna z velkých chyb, kterých se Evropané dopouštějí.

mrdowling.com

Srdečností jsou Arabové proslavení.
Vždycky se zasměji, poslouchám-li v nějakém sdělovacím prostředku zasvěcené hovory o mentalitě tamějších obyvatel. Ať už je to Pavlína, Pavla, nebo třeba Soňa či nějaká jiná zcestovalá zpravodajka, všechny s nadšením vyprávějí o srdečné otevřenosti tamějších lidí. Opravdu nechci jejich slova zpochybňovat. Oni opravdu jsou srdeční a velmi otevření. To, co je předmětem mého úsměvu, je to jejich ryze evropské chápání takovéhoto chování.

Evropan je zpravidla ze začátku poměrně odměřený, i když může být také velmi vstřícný. Zásadní rozdíl je v tom, že pokud se v Evropě s někým spřátelíte, má toto přátelství silné kořeny. Nenaváže se sice tak snadno, ale o to silněji přetrvá. Na takového člověka je pak určitý spoleh. Ten hlavní rozdíl mezi arabskou a evropskou kulturou je v tom, že Arab je sice velmi srdečný a otevřený, leč s evropskou vstřícností je to nesrovnatelné. Nemůžete se na ně prostě spolehnout. Opravdu jim totiž nebude činit problém chovat se pro vás zcela nepochopitelně diametrálně jinak, budou-li mít k tomu sebemenší důvod kdykoliv později.

Proto se vždycky usměji, když slyším, jak tyto zpravodajky zaměnily jejich srdečnost s tou evropskou. Jim totiž připadá nepochopitelné, že jsou tak rychle vtáhnuty do věcí, které v Evropě považujeme již za soukromé a do kterých angažujeme až nejbližší přátele po určité době. Proto mají pocit, že vyhrály hlavní cenu, i když vlastně nedostaly vůbec nic, když jsou do podobných situací postaveny v arabském světě. Ta srdečnost není hraná, ale taky nic neznamená a na to se zapomíná. Tím víc jsou pak někteří cestovatelé překvapeni náhlou změnou tak srdečných lidí třeba v ryzí nepřátelství kvůli naprosté hlouposti, které evropští přátelé dokážou přehlížet.

Mezi muži (ne)platí dané slovo.
V určitém smyslu slova jsem nešťastný z Karla Maye, který zcela nepřehlédnutelně svými knihami formoval generace Evropanů. Stanovil něco jako pojem pravda, lež, čest, čestný souboj, dané slovo atd. Zanechalo to na nás všech určitý vliv, ať chceme nebo ne. Jeho vliv je například vidět na našich ochráncích teroristů, kteří mají nutkání stejně hodnotit jejich oběti, třeba raketové útoky na Izrael. Představují si, že Izraelci by měli odpovědět čestně adekvátně, tedy nejlépe v poměru 1:1. Že to se ctí nemá nic společného, nemá cenu ani rozebírat. Když si vzpomenu, že většina těch knih byla napsána ve vězení, do kterého se K. May dostal za zrovna ne moc čestné jednání, je to opět k smíchu. Arabský svět něčím takovým není zasažen. Lhát a měnit dané slovo, když je to výhodné, je naprosto běžná věc. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Prostě se s tím počítá. Je jedno, jde-li o služby, nebo jiný obchod. Arabové jsou mistři podvodu, mají-li k tomu alespoň nějaký důvod. Pokud s někým něco dojednáváte, vždycky musíte mít na paměti, že alespoň jeden trumf vám musí zůstat. I Kdyby to měla být pouhá hrozba pokaženého příštího obchodu. Běžné je, že ne všechna ujednání předchozího dne platí i v průběhu dalšího jednání a některé uzavřené otázky jsou znovu otevírány. Opatrnost je na místě především při jednání o termínech, které mají vazbu na finanční závazky.

Pamatuji si na vyprávění známého, který domluvil výlet do pouště s jedním místním průvodcem a chybně zaplatil vše předem. Usmlouval dobrou cenu. Když se dostali dostatečně daleko, průvodce náhle požadoval pětinásobek, aby je vůbec dovezl zpět. Můžete namítnout, že podvodníci se najdou všude a budete mít pravdu, ale tohle je prostě jejich kultura. Ten Arab to za podvod nepovažoval, prostě byl jen „chytřejší“…

Slovo u nich opravdu platí, ale jen někdy. V arabské kultuře není vhodné začínat pracovní setkání otázkami, které přímo souvisejí s obsahem jednání. Nejlépe je vždy potřeba protistranu pochválit, dáte-li, respektive vnutíte-li drobný dárek, je jakékoliv jednání snazší. První cenové nabídky jsou vždy nepřijatelné a nadsazené, počítá se s dlouhým smlouváním. Obchodníci si nechávají obrovské rozpětí mezi prvotní nabídkou a cílem, udržují si velký manévrovací prostor. Jsou nesmírně trpěliví, čas pro ně není rozhodující. Dokážou vymyslet neuvěřitelné historky, při kterých můžete mít pocit, že obchodník kvůli vám okrádá svou vlastní rodinu. Nebojte, neokrádá, okradeni budete maximálně vy, nedáte-li si pozor.

Vždycky při jednání s nimi požadujte záruky a mějte nějaké zadní vrátka, i když budete ubezpečováni o opaku a bude vám naznačováno, že je to nevhodné, nezvyklé.  Rozhodně to stojí za to a ušetříte si spousty nepříjemností a nezvyklé to rozhodně není. Nikdy nedejte na ústní dohody. Arabové prostě mají tendenci záměrně zapomínat, či si vybavovat nějaké jiné dohodnuté podmínky.

Sliby- chyby.
Nikdy nevěřte ústním slibům, které nemají nějakou hmotnou vazbu. Nikde víc neplatí přísloví, že slibem nezarmoutíš. Arabská srdečnost je provázena velkým množstvím slibů a příslibů, které nejsou nikdy naplněny. Pro lidi zvyklé na dodržení daného slova je pak rozčarováním zjištění, že se jednalo zpravidla pouze zdvořilostní příslib, který nikoho nezavazuje k ničemu. Jenom vás prostě nechtěli zarmoutit odmítnutím, nebo se jim to jen momentálně hodilo.

Obchodník je Pán.
V arabském světě existuje jiný žebříček hodnot než v Evropě. Existují zaměstnání, která jsou pro Araby relativně prestižní, ale nic se nevyrovná obchodu. Toto zaměstnání je ceněno nejvýše. Obchodují a smlouvají snad všichni se všemi. Každý je v tom mistr. A kdo se tak nedokáže uživit a musí se živit prací, je pak člověk druhé kategorie. V arabské společnosti pracují tvrdě hlavně ženy, proto je fyzicky pracující muž přehlížen a stojí velmi nízko na společenském žebříčku. Napíšu to sice tvrdě, ale naprosto výstižně. Společensky uznávaný Arab se živočišně štítí fyzické práce. Vyhýbá se jí, jak jen to je možné.

V arabské kultuře závisí společenské uznání na úspěchu v práci, ale mnohem víc na hodnotách rodinného života, soudržnost rodiny a odhodlání bránit její čest. Zajímavý je zvyk, že matka muže, vybere obvykle jedno dítě z rodiny, které se jeví nejschopnější a to je pak všemožně podporováno rodinou. Studuje v zahraničí, např. v Evropě, získává nejlepší vzdělání. Později ono má zase povinnost živit celou rodinu. Ostatní muži si většinou jen užívají života a…obchodují. S tím také souvisí jejich chování se k technickým a technologickým celků. Zahraniční firmy u nich vystavěly za ropné peníze nespočet továren. V případě, že zahraniční dělníci odejdou, pracuje továrna tak ještě maximálně půl roku. Pak se pokazí a Arab to okomentuje slovy, že „Byla špatná“. To proto, že tito lidé povětšinou nějak nechápou, že o věci se musíte starat, aby fungovaly. Motor potřebuje namazat a občas seřídit. Pro ně velmi často nepochopitelné. Proč by na něco šahali, když to funguje a když to nefunguje, bylo to špatné.

Bakšiš je všude a za všechno.
Bakšiš je drobný finanční obnos, kterým platíte nejenom za vykonanou službu, na kterou máte stejně nárok, ale naopak i za nevykonanou. Jsou to drobné, kterými si získáváte pozornost nebo kterými se naopak pozornosti zbavujete, či které jsou vyžadovány prakticky za cokoliv včetně toho, co jste nikdy nechtěli a chtít nebudete. Je to prostě taková trvalá a nekonečná daň za cokoliv. Z bakšiše nemusíte mít strach, ale musíte ho pochopit a naučit se s ním žít. Po pár dnech, kdy nic platit nebudete, rychle pochopíte, že pár drobných naprosto změní přístup a třeba personál hotelu se začne chovat zcela jinak. Výše bakšiše je různá, ale snažte se nikdy nedat více, než je nezbytně nutné. Dáte-li víc, nedostanete lepší služby a větší respekt, ale naopak jej ztratíte. Pokud bychom to přepočítali na koruny, hodnota bakšiše by měla být obvykle 1 až maximálně 5 korun.

Občas se k vám někdo přidá a nabídne vám pomoc při nákupech, většinou na tržišti. Nikdy za to nic neplaťte, přijetím pozvání jste jeho hostem a stejně vás bude vodit po dohodnutých obchodnících, kteří mu platí. Pokud vás někdo z nich pozve na čaj, také nic neplaťte, jen vždy poděkujte, je to jejich zvyk a pozváním jim uděláte radost jako potencionální zákazník. Mějte na paměti, že nic si kupovat nemusíte, není to vaše zdvořilostní povinnost. Řekněte to klidně dopředu.

Čas aneb zítra je taky den.
Dodržování nějakých časových limitů v arabském světě nehraje roli. Vždycky je důvod odložit věc na později, respektive na nikdy. Zapomeňte na jízdní řády, zapomeňte na časový harmonogram. Vše je jedno. Autobus někdy přijede. Možná zítra, možná za týden, kdo ví? Divím se, že vůbec létají letadla. Klidně můžete po několik dnů potkávat na zastávce jednu rodinu, která někam cestuje. Čekají na autobus, který tenhle týden možná pojede… Nečekejte od nich nikdy dochvilnost. Bylo by to bláhové. Buďte rádi, že vůbec dorazí. Nekompromisní vyžadování dochvilnosti je vnímáno jako nezdvořilý a netaktní přístup. Energičnost a rychlost rozhodování, v Evropě považované za přednosti, se netěší oblibě a někdy jsou ztotožňovány s agresivitou. Místní si paradoxně váží dochvilných partnerů, ale sami takoví nejsou.

Vztah například Egypťanů k času a životu vystihují některé často používané fráze jako například Bukra - zítra (neurčitě možná, bude-li kdy), Máliš (nemá smysl dělat si starosti), Inšalláh (bude-li si Bůh přát).

Arab musí vždycky vyhrát.
Mějte vždy na paměti, že v arabském světě neexistuje něco jako čestná prohra. Arab nikdy prohru neuzná, protože by ztratil vážnost. Proto mu vždycky musíte nechat třeba jen malinkatý kousek, kde může tvrdit, že jeho totální prohra byla vlastně výhrou, i když všichni vědí své. To platí jak v obchodě, tak ve válce, nebo v jakémkoliv styku. Dodržíte-li toto pravidlo, budete s nimi vycházet. Na paměti taky mějte, že jsou-li s vámi ve sporu, mají tendenci vyhrožovat. V Evropě jsou výhružky brány vždy vážně (s výjimkou jednoho etnika, které výhružky považuje za běžný styl jednání). V arabském světě proto musíte uplatnit jistou dávku přezíravosti. Znáte ten okamžik, kdy za plotem vyběhne z boudy malý psík a štěká, až se z toho může pominout? Dělá se větším a silnějším. Pamatujte na to, protože přesně to platí i zde.

Arab a auta.
Co se týče pravidel silničního provozu, na vše zapomeňte. Existuje jediné pravidlo: vinu nese ten řidič, který má nabořený předek. Pokud někde narazíte na nějaké dopravní značení, věřte, že má méně než infomativní charakter a stejně ho všichni budou porušovat. To nic ale nebrání v šikaně cizince, který něco takového poruší. Je to jen další způsob, jak získat bakšiš.

Proslulá arabská úcta k ženám a rodina.
Evropské ženy jsou často naprosto unešeny arabskými muži a jejich pozorností. Na veřejnosti není obvyklé ani vhodné, aby muž dával na odiv své city k ženě, ale o to jsou vášnivější v soukromí. Doteky, objetí, polibky a jiné projevy vzájemné náklonnosti jsou na veřejnosti pokládány za naprosto neslušné. Arabská společnost je pokládá za intimní a tedy za nedílnou součást soukromí rodiny. A protože prakticky jedině Evropanky jsou k mání bez bratrů, bratranců a otců a ke všemu vede přes ně cesta do Evropy, o to více jsou žádané. Navíc arab se naprosto jinak chová k ženám v Evropě a jinak u sebe doma. O tomto tématu již bylo napsáno mnoho knih, tak ho nebudu dále rozebírat.

Muž je hlavou rodiny (vlastně ne).
Konstatování, že v arabských a islámských zemích je muž dominantní osobou v rodině i ve společnosti, má pouze obecnou a do značné míry i omezenou platnost. Arabská první žena má velký vliv na dění v rodině i ve veřejném životě, což bývá pro v pořadí entou manželku - Evropanku šok. Hlavní slovo má ale mužova matka.

V arabské kultuře jsou vztahy mezi rodiči a dětmi velice pevné a trvalé, jejich základem je hluboká láska a vzájemná úcta, ale i naprostá ekonomická provázanost a závislost. Obecně platí, že arabskému dítěti se dostává více citu než dítěti evropskému. Arabský rodič je vždy připraven poskytnout svému dítěti všestrannou pomoc, a proto zasahuje i při nejbanálnějších nehodách. Evropský rodič sleduje své dítě zpovzdálí. Toto jsou dva rozdílné přístupy k výchově dětí a posilování jejich sebevědomí. V evropském prostředí rodiče většinou nezasahují do života svých potomků poté, co uzavřeli manželství a založili si vlastní rodinu. V arabské společnosti mají rodiče i prarodiče velké slovo v životě svých ženatých dětí a vnoučat.

Křesťan, muslim, žid nebo ateista?
Cestujete-li do těchto zemí, mějte vždy na paměti přístup muslimů k ostatním náboženstvím. Nikdy, a to zdůrazňuji s velkým vykřičníkem, nikdy netvrďte, že jste muslim, když jím doopravdy nejste. Velmi snadno vás odhalí a je to považováno za nesmazatelnou urážku. Další věc, kterou muslim nikdy pravděpodobně nepochopí je fakt, že by někdo mohl být ateista. Na takového člověka se dívají s podezřívavostí. Jako křesťan máte sice zajištěno místo v muslimském pekle, ale stále můžete být obrácen na víru pravou a tak vás i berou. Jako budoucího potencionálního souvěrce, který dosud nepochopil.

Být muslimem je navždy.
Velký vezír Turecka prohlásil v roce 1843 v oficiálním dopise lordu Ashleymu: zákony koránu nenutí nikoho, aby se stal muslimem, jsou ale neúprosné jak k muslimovi, který přijal jiné náboženství, tak i k člověku, který dobrovolně veřejně přijal islám, a poté byl přesvědčen, aby se své víry vzdal. Nic nemůže vést ke zmírnění absolutního trestu, ke kterému ho zákon nemilosrdně odsuzuje.

viz: http://pravdaoislamu.cz/index.php/2007/09/02/zakon-odpadlictvi-v-islamu/

Kdo je ten Allah?
Muslimové věří v jednoho Boha. Striktně brojí proti křesťanské Trojjedinosti Boží, která podle nich svádí k polyteismu. Alláh není žádné jméno boží, význam tohoto slova není ani podobný jako starozákonní Hospodin či Pán... Alláh je z arabštiny al lláh. Al je člen určitý, lláh znamená bůh. Alláh tedy znamená ten Bůh, tedy ten jeden Bůh, kterého muslimové vyznávají.

Kde je mešita, tam jsou doma.
Zajímavý aspekt, který jsem si dříve neuvědomil je tento fakt. Islámští právníci dělí svět na dvě části, totiž na „dům islámu“ a „dům války“. Toto dělení nevychází z toho, že někde žije hodně, či dokonce většina muslimů, nýbrž z toho, kde vládne – nejlépe formou šaríi – nebo nevládne islám. Zmíněné dvě části světa spolu přirozeně válčí tak dlouho, dokud dům války nezanikne a islám neovládne svět (osmá súra, v. 39, a devátá súra, v. 41). Podle klasického učení přitom má světové muslimské společenství povinnost vést proti bezvěrcům válku, dokud se neobrátí nebo nepoddají. Tato válka se nazývá džihád. Muslim smí pobývat mimo „dům islámu“ pouze tehdy, když připravuje válku nebo válčí.
viz: http://www.obcinst.cz/cs/ISLAM-CHCE-DOBYT-SVET-c1079/ (doporučuji)

Povolit stavbu mešity na historicky křesťanském území není jen tak. Islámské území je z hlediska muslimů takové území, které lze přehlédnout z vrcholku mešity (a věže - minaretu). Každá další mešita je tedy krok k tomu, aby dané území bylo muslimy prohlášeno plně za islámské. Každá další mešita je krok k dar al islam. Když je jednou území považováno za islámské, nevěřící nad ním už nesmí mít vládu, takže pak je to regulérní bojiště. Každá mešita je tedy krok k válce.
http://www.eurabia.cz/Articles/1662-nemecko-mesita-kritika-a-vrazedne-vyhruzky.aspx

Z tohoto pohledu pak zcela jinak vyznívá dotaz na jednoho mého známého, směrovaný od muslimů v jeho dočasném pracovním působišti „Jestli je u něj doma nějaká mešita“. Naprosto tehdy nechápal jejich radost, když tuto skutečnost připustil. Až později zjistil, že měla úplně jiný význam, než jaký jí z počátku přisuzoval. Proto je také pochopitelné, proč se muslimové tak rozčilovali, když jim Švýcaři v referendu povolili modlitebny, ale zakázali stavět minarety.

Muslim nepije alkohol.
Teda jenom někdy. Muslimové mají zakázáno pít alkohol. Důvody byly vlastně dva. Mohamed kdysi zkusil pít alkohol, ale protože sám uznal, že následku mohou být strašlivé, tuto neřest zavrhnul a zakázal ji všem, žvláště když uvážil, že opilý voják je nepoužitelný voják. Většina muslimů striktně dodržuje abstinenci a nahrazuje alkohol jinými drogami, které jsou ve svém důsledku mnohdy mnohem škodlivější. Nicméně za svých studií jsem se setkal s muslimy, kteří s alkoholem neměli nejmenší problém a denně mu holdovali s tím, že Alláh je daleko.