Mít ji, nebo nemít?

Ze začátku byla chladná. Když na ni šáhnul, něžně se k němu přivinula a postupně se rozehřála. Jako by mu sama vklouzla do dlaně. S ní se konečně cítil jistý... Máme tady opět zprávu o s prominutím nějakém magorovi, který vzal do ruky zbraň a šel postřílet maximum lidí. Opět, jako obvykle se zvedl hlas těch, co by vlastnictví a nošení zbraní zakázali nejlépe všem a navždy. Tyhle emocionálně podbarvené výkřiky jsou s železnou pravidelností slyšet kdykoliv dojde k nějakému podobnému incidentu. Jsou krátkozraké s vysloveně hloupé.

GLOCK 17

Proč? Nastíním zde několik důvodů.

Každé srovnání kulhá. Nicméně někdy dá vyniknout absurditě požadavku. Představte si, že by po každé autonehodě se zvedl hlas volající po zákazu aut. Auto je svým způsobem smrtelná zbraň. Téměř každý den je někdo díky používání auta usmrcen. Přesto je ta nesmyslnost takového požadavku každému zjevná.

Vše je totiž o lidech. V rukou zkušeného, inteligentního a rozumného jedince se i auto i zbraň stává účinným pomocníkem v našem těžkém světě. V rukou šílence, vraha, magora nebo hulváta se může stát nebezpečnou i postýlka pro kojence. Je to prostě o lidech. Jen a jen o lidech a jejich výchově, vzdělání a stupni morálního uvědomění.   

Jsou země, kde je vlastnictví zbraně a právo na sebeobranu zakotveno přímo v ústavě, nebo to naopak vůbec nikdo neřeší. Zbraň může vlastnit téměř kdokoliv. Kontrola je minimální, mnohdy vůbec žádná. V některých zemích se vlastnictví samopalu považuje dokonce za důkaz dospělosti. V Africe existují země s dětskými armádami. Ano, tak toto je ten špatný model.

Jsou naopak země, kde legální vlastnictví zbraně je s takovými restrikcemi, že tyto jsou doménou pouze ozbrojených složek státu a zločineckého podsvětí, protože to nějaké povolení neřeší. To je také špatně.

Optimální je model přiměřené kontroly a regulace. Vlastnictví, případně používání zbraně, či chcete-li toho auta, podléhá jistým pravidlům a to je dobře. Budoucí vlastník musí splňovat určitá kritéria na duševní a zdravotní stav a zároveň musí prokázat jistou dávku znalostí a dovedností,  které se týkají používaného prostředku. Po složení příslušných zkoušek mu pak nic nebrání ten který prostředek používat. Auta, stejně jako zbraně podléhají evidenci. Tento model považuji za nejlepší možný kompromis. U nás se prozatím tomuto modelu blížíme.

Osobně nemám rád násilí a ke střelným zbraním cítím velký respekt. Nejsem ale v žádném případě pacifista a zastávám názor, že bránit se je nejen právo, ale současně povinnost každého člověka. Jestliže se totiž nebráníme, dáváme tím vlastně najevo těm, co porušují pravidla, těm co neznají meze svého ega, že jejich chování je tolerovatelné, bez nebezpečí odporu a tím jsou vlastně posilováni v mylném úsudku, že vždy snadno dosáhnou svého čím dál víc agresivnějším chováním, že si kdykoliv cokoliv mohou vzít a nikdo se je nebude pokoušet zastavit.

Proč tedy zákaz zbraní, či nějaké další restrikce jsou nesmysl?

První a důležitá informace je fakt, že zbraně byly,  jsou a budou. Nikdy žádný zákaz nezpůsobí jejich vymizení ze světa. Jejich zákaz způsobí maximálně to, že zmizí z držení těch lidí, kteří je umí a chtějí používat pro sport a obranu. Naopak v kriminálním podsvětí zbraně zůstanou, protože tito lidé většinou zbraně nevlastnili legálně. Navíc je žádná pravidla nezajímají. Na lidi, kteří zbraně zneužívají k trestné činnosti prostě nebude mít zákaz jakýkoliv vliv. O tom se mimochodem přesvědčili ve VB, kdy přísná restrikce na vlastnictví, držení a nošení zbraně způsobila nárůst kriminality o téměř 400%.

Druhým nesmyslem je představa, že je nutné dělat nějaké složité psychotesty. To je bohužel často tradovaný omyl. Jednak je každý psychotest manipulovatelný, tím pádem obejitelný, za druhé naprosto nic nezaručuje. Když už psychotest, tak u lidí, kteří zbraň nosí z titulu své profese, a nebo v případě pochybností o způsobilosti jedince zbraň vlastnit a nosit. Jako všeobecná povinnost to nic nevyřeší, ale naopak to tento institut degraduje. Většinou samotné úspěšné složení zkoušky na zbrojní průkaz je dostatečným testem způsobilosti.

Třetím omylem je představa nějakého omezování počtu držených zbraní. Možná to bude pro mnohé novinka, ale každá zbraň se hodí na jinou situaci a do jiného prostředí. Není výjimkou, že majitelé zbrojních průkazů vlastní hned několik zbraní. Jednu na sportovní střelbu, jinou na trénování míření, další na nošení do společnosti, jinou na nošení do přírody a poslední třeba jen tak pro radost. Kdo podlehl kouzlu zbraní jistě chápe.

Zbraně musí být samozřejmě přiměřeně zabezpečeny, tak jak o tom mimochodem hovoří zákon. Většinou by měly být uzavřeny v trezoru, neplní-li nějakou funkci. Kdo si ale myslí, že tam musí být vždy a za všech okolností, je na omylu. Možná vám představa nabité zbraně pod polštářem připadá absurdní, ale z mého okolí mohu jmenovat dva případy z poslední doby, kdy něco takového by bylo vysloveně žádoucí. Jeden můj známý se šel po noční osprchovat a když vylezl z vany, v předsíni jeho bytu stáli dva chlápci. Jak ho spatřili zablekotali něco o kontrole vody a utekli. Jistě, známý jinak úplně nahý držel v ruce svého glocka, kterého měl úplně náhodně v šatech v koupelně. Druhý případ, je čerstvý pár týdnů, kdy jiný známý se probudil ve tři hodiny ráno a zjistil, že v předsíni jeho bytu jsou „dva pánové“. Podařilo se mu je zahnat beze zbraně. Člověk ale nemusí mít vždy štěstí. Ještě pořád se doma cítíte bezpečně?

Vlastnictví a schopnost používat zbraň vám zlepšuje šance na úspěšnou obranu. Samozřejmě vaši nejbližší se tím pádem ke zbraním také dostanou, budou-li chtít. Tomu nezabráníte a ani to konec konců není žádoucí. Důležitá je ale výchova a stanovení jasných pravidel.

Nikdo nikdy nezajistí, aby legálně držené zbraně nebyly použity v rozporu s jejich určením, tedy, k ochraně majetku, zdraví a života či ke sportu. Vždy je tu možnost zneužití nebo selhání. Takový je už ale život a naším prvořadým úkolem je takovéto případy minimalizovat a předcházet jim. Jednoduchá řešení, která jsou často populisticky nabízena ale nic neřeší a často mají spíše kontraproduktivní výsledek.  Jak už jsem jednou psal, vše je o lidech.