Cikánské etudy

Jsou nebo nejsou cikáni alias Rómové pohromou pro tuto zemi srovnatelnou s biblickým náletem kobylek na Egypt? Možná ano, možná ne. No jak to zhodnotit? Udělal jsem si malou bilanci svého střetávání s nimi, jako typický člověk původně nezatížený jakýmikoliv předsudky. A je věru neradostná.

A jaké zkušenosti má Michael Kocáb? Asi jen ty nejlepší.idnes.tv

Můžeme se tisíckrát zaklínat nějakou politickou korektností, nějakou proklamovanou tolerancí, vztahy mezi jednotlivými etniky nejsou určovány proklamacemi ani politiky a ochránci kdejakých práv, ale především naprosto reálnými zkušenostmi ze života, reálnými zážitky, které vydají za miliony slov. Omlouvám se předem, že to dnes bude delší. Napsal jsem 10 etud – krátkých příběhů, které se staly a které vysvětlují můj vztah k této menšině. Chybami se člověk učí, ti hloupější hlavně svými, ale jenom blbec se 2x spálí o stejná kamna.

Etuda první.
Vlastně poprvé reálně jsem se s tímto etnikem setkal ve své první a druhé třídě. V tomto věku děti absolutně nerozlišují jakékoliv etnické příslušnosti a ani já to nedělal. Prostě měl jsem celou řadu spolužáků a někteří byli kamarádi. Jiným jsem se zdaleka vyhýbal, protože se neustále chtěli prát a vše se snažili řešit silou. Až později jsem si uvědomil, že oba dva násilníci byli malí cikáni. Protože jsem přešel na výběrovou školu, nadále jsem je nepotkával a nějaký můj vztah k nim jsem neřešil. Bral jsem to tak, že někteří lidé jsou prostě zlí.    

První opravdu nezapomenutelný zážitek na střet s nimi se udál v mých 10 letech, kdy jsme se s kamarádem jeli projet na kolech a podívat se na odstavené staré parní lokomotivy. V určitém okamžiku do toho místa vběhla skupina asi dvaceti cikánů věku tak 6-15 let. Naprosto samozřejmě nás ztloukli, bodejť by ne v té přesile, a sebrali nám kola s tím, že je to jejich území.  Navíc nás zavřeli do kotle jedné z těch lokomotiv. Díky našemu volání o pomoc nás asi po 20 minutách osvobodil jeden náhodně procházející pejskař. Až jako dospělý jsem si uvědomil, že vše mohlo dopadnou mnohem hůře, protože k udušení nebylo rozhodně daleko.

Špinaví, zbití, bez kol jsme se loudali k domovu s hrůzou, co na to řeknou rodiče. Najednou jsme zahlédli kouř a naše kola, jak se povalují na cestě. Skupinka si krátila chvíli u ohníčku, který rozdělala na kraji pole pokuřováním cigaret. Na nic jsme nečekali, sebrali kola a ujížděli k domovu, nedbaje na kameny, které na nás létaly.

Z tohoto incidentu jsem si vzal jedno ponaučení do života. Raději se vyhýbat obrovským obloukem skupinkám cikánů. Ušetřím si spousty potíží. A čas mi dal za pravdu.

Etuda druhá.
Přibližně o 4 roky později jsem s jiným kamarádem byl v kině na už nevím jakém filmu. Po produkci plní zážitků jsme vyšli z kina a směřovali na zastávku tramvaje. Když tu náhle bez jakéhokoliv varování kamarád dostal pěstí zezadu do tváře. Někdo nám začal sprostě nadávat. Mě chytili čtyři cikáni a začali mě šacovat. Naštěstí jsem nic neměl a peníze dávno byly proměněny v lístek do kina, kamarád se ze zbylými dvěma pral, seč mu síly stačily.

Z nadávání jsem pochopil něco v tom smyslu, že jsme směrem k nim údajně prohodili nějakou nelichotivou poznámku, což samozřejmě byl absolutní nesmysl. Později mi kamarád objasnil, že jediným důvodem útoku byly jeho hodinky, které se mu při rvačce snažili sundat. Celý incident ukončila hlídka policie a útěk útočníků. Na film si nevzpomenu, ale ty chtivé a nenávistné obličeje vidím dodnes.

Z tohoto incidentu jsem si vzal ponaučení, že i malá skupinka je nebezpečná a vůbec nezáleží, jak se chováte vy. Prostě vždy ve střehu.

Etuda třetí.
Jak šel čas, dařilo se mi se jim vyhýbat kde to šlo a tato strategie slavila úspěch. Pouze jednou jsem načapal v tramvaji cizí ruku v mé tašce a nabodl ji na kružítko. Vzhledem k tomu že zařvala cikánka o kus vedle, nebylo pochyb, komu patřila.

Jednoho léta jako student jsem se účastnil archeologických vykopávek. Tam jsem se seznámil s jednou velmi sympatickou slečnou. Studovala již druhou vysokou školu a měla naprosto oprávněně můj obdiv. To, že je rómského původu mi vůbec nepřišlo na mysl i když jsem o tom věděl. Ba právě proto jsem její nadhled a názory oceňoval. Později, jak šel čas se stala ředitelkou jednoho muzea (zdravím paní ředitelku) a zahlédl jsem ji ještě párkrát. A teď přijde ta hlavní myšlenka. Zajisté vzpomínáte na Lety u Písku a na nesmyslné tanečky okolo vepřína. Proto jsem byl velmi příjemně překvapen, když v Jihomoravském večerníku byla reportáž o Letech a rozhovor právě s ní. Zuřivý reportér se snažil z ní vypáčit nějaké stanovisko k vepřínu. Naprosto příjemně mě překvapila, teda vlastně nepřekvapila, ostatně bych od ní nic jiného nečekal, a uzemnila reportéra s tím, že je nesmysl vepřín bourat a bohatě by postačovalo zbudování nějakého přiměřeného pietního památníčku na vhodném místě poblíž. Tomu jsem zatleskal. Když reportáž posléze opakovali v hlavních zprávách nenechal jsem si ji ujít a sledoval ji znovu. K mému zděšení byl rozhovor s ní vystřihnut a místo ní byl dosazen jakýsi tlustý rómský aktivista, který hřímal špatnou češtinou na celé kolo, že vepřín je nutno zbourat, zbourat a zase zbourat. Nevěřil jsem vlastním očím.

Z toho jsem si odnesl ponaučení, že existuje jakési mediálně korektní vyjadřování a tímto jsme krmeni, přičemž s realitou to nesouvisí a dokonce je to v rozporu s přesvědčením samotných Rómů a jejich elit.

Etuda čtvrtá.
Jako četař absolvent jsem nastoupil vojenskou službu. Tam jsem si zažil, co je to cikánský rasizmus v praxi. Asi 4 měsíce byl totiž mým nadřízeným poručík B….cikán, chcete-li Róm jak z příručky. Neustále mi vysvětloval, že on je taky inžinier a já jsem ho vždy vyváděl z míry následným prohlášením, že já jsem magistr, což on nevěděl co je. Neustále se nás snažil šikanovat, číhal na nás před branou kasáren, aby nám znemožnil vycházky, vymýšlel neustále nějaké naschvály. Rum pil jak vodu. Své povinnosti neplnil a tak jsme za něj museli často na cvičeních tahat horké kaštany z ohně. Jediné co mu šlo byl chlast, nadávky a vymýšlení naschválů. Kdo nezažil, neuvěří. Poslední den mé vojenské služby raději vůbec nepřišel do práce. Moc dobře věděl proč. Chtěli jsme mu totiž poděkovat za tak skvělé zacházení, za nezapomenutelné zážitky, za ponižování a šikanu, ke které měl bohužel pravomoc nadřízeného důstojníka. Tak jsme mu všichni takto postižení alespoň v kanceláři napudrovali zásypem na nohy každičký list všech knih příruček, bojových příprav a podobně. Dalo to sice celou noc práci, ale stálo to za to. Pravda, byla to klukovina, ale nám se tak nějak ulevilo…. Jediné co mě mrzí, že jsem neviděl jeho obličej, když se vrátil. O tento kulturní zážitek jsem byl ochuzen, ale vlak směrem k domovu to naprosto překryl.

Z toho období života jsem si přinesl informaci, že ani vzdělání, které se poručíku B… dostalo, z něho slušného člověka nedokázalo udělat. To musí být uvnitř a kde nic není ani čert nebere.

Etuda pátá.
Určitou krátkou dobu v životě jsem se staral mimo jiné i o maloobchodní prodejnu. To je asi největší škola života. Setkáte se s loupežníky všeho druhu, ale i s hodnými a laskavými lidmi. Nebudu vás unavovat všemi historkami, snad jen pár na dokreslení.

Před zavírací dobou se do prodejny rádi nahrnuli cikáni v počtu 5-10 kusů a co nebylo přibité, brali do rukou, strkali do kapes, tašek a podobně. Nikdy nebyli místní a tak jsem pochopil rčení, že liška neloví nikdy ve svém rajónu. Prodavačky z toho vždy byly zděšené. Elegantně jsem celou záležitost vyřešil tím, že jsem posunul zavíračku na 17:45 a jejich nájezdy se tříštily o již uzamčené dveře. Místní cikáni byli slušní a dalo se s nimi vyjít. Kdykoliv se ale objevil cizí neznámý cikán, bylo jasné, že je na lovu. Nemusím ani vykládat kolikrát jsem nachytal děcko, jak se plazí pod pulty s nějakou věcí, které vyslala cikánka ověšená řetězy ze žlutého kovu a takto přistižena místo nějaké omluvy nebo lítosti na mou hlavu snesla neuvěřitelnou smršť těch nejsprostších nadávek, za kterou by se nemusel stydět ani starý námořník. Kolikrát jsem někomu tahal z kapes mé věci, co mu nepatřily.

Je jeden okamžik, na který nezapomenu. Dělali jsme zrovna inventuru, venku bylo horko, tak si prodavačky otevřely dveře, daly tam židle a stůl s cedulí zavřeno. Přesto do prodejny po odstranění všech překážek vnikli dva mladí cikáni a začali si ládovat kapsy inventarizovaným zbožím. Nechtěli věci vrátit a dokonce se chtěli rvát a napadli kolegu. No neřešil jsem to a vystříkal jsem jim do obličeje půlku pepřového spreje. Všechno nechali a utekli. To ale nebyl konec. Vrátili se asi za 10 minut a s posilou. Čekali jsme marně na policii, která nějak nejela a tak jsme museli ven, kde jsme byli opět fyzicky napadeni. No neváhal jsem a použil jsem druhou polovinu. Opět útěk a policie pořád nikde. Šli jsme dovnitř a začali sčítat škody. Když tu náhle jeden z těch cikánů přiběhl a kopl do drátěného skla dveří až prasklo. To neměl dělat. Byl jsem naštvaný jak sloní matka při obraně mláděte. A taky o něco rychlejší než on a tak jsem ho doběhl. Připadlo mi hloupé ho ale zastavovat a tak jsem mu uštědřil kopanec do zadní části těla. To mě trochu zastavilo a jeho naopak urychlilo. On přidušeně vykvikl. Celou akci jsem zopakoval celkem 3x. To, co mě naprosto šokovalo byl fakt, že na ulici po obou stranách se zastavovali lidé a tleskali!!! No stálo nás to 2000,- Kčs škody, ale za ten pocit to stálo.

Etuda šestá.
Po těchto šílených zkušenostech si asi o mně budete myslet, že jsem masochista, když jsem na uvolněné místo prodavačky přijal holku cikánku. No tak to jsem si o sobě taky tak trochu myslel, ale byla suverénně nejlepší z toho, co chodilo z pracovního úřadu. Byla chytrá a šikovná a věděla kolik je 10 x 8. (Budete se asi divit, ale hodně uchazečů o práci s tím mělo problém.) Nemyslím, že to byla chyba. Navíc opravdu netrpím nějakými rasovými předsudky. Naučil jsem se spoustu nových slov jako čorka, tunél a podobné. Musím uznat, že jsme ji kontrolovali o poznání víc než ostatní a ona si toho byla evidentně vědoma. Už jsem si chtěl oddechnout, že jsem narazil na bílou vránu, když jsme začali na prodejně nacházet prázdné obaly od zboží umě zašité vzadu ve skladu tak, aby vypadaly jako plné, nebo rozdělané obaly zboží, kde trochu chybělo. (No to by si obchodní inspekce smlsla.) Ne, nemohli jsem jí to přičítat na vrub a tak jsme období dovolených využili k zjištění, která krasavice má nenechavé prstíky. Světe div se, nakonec všechny. Byl tady ale jeden rozdíl. Zažíval jsem srdceryvné scénky, nepředstíraný pláč a nakonec jsem se dozvěděl  že za všechno může naše nová pracovní síla, která ostatním vysvětlila, že je to normální a byly by hloupé, kdyby to nedělaly. Zatímco ostatní činu evidentně litovaly, ona to odbyla s tím, že se jí u nás stejně nelíbilo. Zvláštní a přesto mnohé vypovídající. Mimochodem taky odpověď na otázku, proč jsou Rómové tak špatně zaměstnatelní. Žádný soudný zaměstnavatel nechce neustále dokola opakovat ty samé chyby. 

Etuda sedmá.
Asi jsme si o to koledovali, ale jednou to muselo přijít. Loupežné přepadení. Mladý a starý cikán, v kase  mínus 6000,- bitka a útěk starého s penězi. No po předchozích zkušenostech s rychlostí policie jsme toho mladého dopravili na policejní služebnu sami. Ještě ten večer se nám přišel vysmát. Měl za dva měsíce osmnáct a vypověděl, že toho druhého v životě neviděl, o ničem neví. Policie odložila věc jako občanskoprávní spor s tím, že se údajně jednalo o půjčku. Nakonec mě dostal policista. Který k nám na prodejnu přišel hledat kradené cigarety (nikdy jsme nic takového neprodávali), a vysvětlil nám, že se jedná o toho a toho cikánského mladíka a asi jeho strýce, bydlí tam a tam a ať si to jdeme vyřídit sami, oni by prý přišli o prémie. Hádejte jestli jsme šli. O půl roku později ten samý mladík někoho zabil a už jako plnoletý a strávil tuším na Mírově 8,5 roku. Co je s ním teď netuším, ale dá se s úspěchem předpokládat, že ve svém konání pokračuje.

Etuda osmá.
Mé první auto bylo z bazaru a občas stávkovalo. Nespínal dobře startér a tak se muselo čas od času roztlačit. Bohužel jednou se rozhodlo stávkovat v jedné proslulé cikánské čtvrti. Nebylo mi dobře po těle, zvláště potom, co jsem  si uvědomoval, že mám v autě docela drahé věci. Shodou okolností jsem viděl partičku cikánů snažících se roztlačit jejich žigulíka. Byl to risk, ale požádal jsem je slušně o pomoc.

„No gádžo a ty nás pak taky roztahneš jo?“ Smlouvali za protislužbu. No proč ne, neviděl jsem v tom nějaký problém. Trochu do mě žduchli, auto chytilo a já měl v tom okamžiku šlápnout na plyn a zmizet v nenávratnu. Bohužel má vrozená vlastnost dodržovat dané sliby mi v tom zabránila a já zastavil. Rázem jsem měl obklopené auto cikány a ti se chtěli mermomocí nasoukat do něj.

„Řekli jste roztáhnout, ne odvážet, ne?“ podivil jsem se. „Kde máte lano?“ Žádné neměli. Musel jsem použít vlastní a několikrát důrazně připomenout, že v mém autě nepojedou. Dokonce si jeden myslel, že oni se nasoukají do mého auta a já si sednu za volant jejich vozidla!!! Tu logiku jsem dodnes nepochopil. Nakonec jsem obě auta spojil, oni nehnuli ani prstem, a chtěl se rozjet. S hrůzou jsem zjistil, že do jejich auta se zatím nasoukalo tak 7-10 lidí. No říkal jsem si, roztáhnu a zmizím. Jo, ale ouha. Jejich řidič zařadil jedničku a málem jsem urval lano. Musel jsem mu vysvětlovat logiku roztahování vozidel, včetně zapnutého zapalování. Ani napodruhé, ba ani napotřetí a napočtvrté se to nepovedlo. Chtěl jsem to ukončit s tím, že budou mít nějakou větší závadu. Obstoupili mě a nedovolili mi auta odvázat. Nakonec mě téměř násilím donutili je táhnout asi 3 km přičemž ten cikánský řidič v pravidelných intervalech dupal na brzdu. Převodovka kvílela a smrděla a já se modlil, abych to přežil. Nakonec jsme doskákali do místa určení. Všichni cikáni vyskákali z auta z zmizeli v protějším domě. Ani jeden mi nepomohl odmontovat zničené lano, ani jeden mi nepoděkoval. Jaké jsem si z toho vzal poučení si odvoďte sami.    

Etuda devátá.
Měl jsem jakési vyřizování na Cejlu. Stál jsem na chodníku a přehlížel nekonečný proud vozidel. Když tu náhle ke mně přistoupil malý asi pětiletý cikánek a vzal mě za ruku. Pochopil jsem, že chce přejít přes silnic a bojí se. Rozhlédl jsem se, kde jsou jeho rodiče a nikde nikdo. Bylo mi ho nesmírně líto a tak jsem ho převedl na druhou stranu. Šel do místní drogerie něco koupit. Za chvíli vyšel a držel nějakou věc a drobné v druhé ruce. Uviděl mě a naprosto automaticky se mě zase chytil. Převedl jsem ho zpět a on radostně vběhl do průjezdu. Nedalo mi to a šel jsem se podívat, co je to za rodiče, že nechají takové malé dítě pobíhat samo po tak rušné silnici. Co pobíhat, matka ho tam přímo poslala. Přírodní výběr v praxi? Co k tomu dodat?

Etuda desátá.
Do servisu vchází Rómský mladík. Automaticky mi v hlavě začne svítit kontrolka – budou problémy. Nejsou. Je slušný, hovoří bez přízvuku a je evidentně inteligentní. Objednává si poměrně drahý servisní zásah a když vidí mé váhání, sám navrhuje finanční zálohu. Kontrolka poblikává až nakonec zhasíná zcela. Vše probíhá v klidu a korektně, tak jako u mnoha jiných zákazníků. Nemám s ním jediný problém a i si celkem profesně rozumíme. Zná problematiku a možné problémy a chápe, že ne vše lze vyřešit mávnutím kouzelné hůlky. Takového člověka bych neváhal zaměstnat ani chvíli. Trochu se stydím za prvotní odměřenou reakci. Jsem rád, že jsem zase jednou potkal slušného Róma. Obchodů jsme nakonec spolu udělali víc. Tentokrát už bez kontrolky.

----------------------------- 

Těch příběhů bych mohl sepsat na knihu, ještě jeden, speciální máte zde.

Ostatní by měly nadpisy třeba:

Jak cikáni rozměňovali peníze s baseballovou pálkou v ruce
Pracovní půldenní pobyt v domě s nepřizpůsobivými občany
Jak mému synovi vyrazil cikán přední zub
Jak mého syna cikán šikanoval
Jak jsem důchodkyni málem zachránil důchod, ale nepovedlo se
Jak jsem německým turistkám zachránil peněženku
Jak jsem potkal samozvané stěhováky – pomocníky
…

A mnoho dalších. Samé veselé historky, nikoliv z doslechu, ale prožité na vlastní kůži, bohužel nezáživně jednotvárné. Těch pozitivních zkušeností je zoufale málo a musel jsem moc a moc přemýšlet, ale také se našly a to mě plní optimizmem, že není vše ztraceno. Vypadá to, jako bych ty negativní zážitky s nimi přitahoval, ale mohu vás ubezpečit, že se jim vyhýbám, jak to jen jde, ale ne vždy se to podaří. A okolí je na tom se zkušenostmi hodně podobně, alespoň mohu-li posoudit z vyprávění.

Naprosto chápu, jak se musí cítit slušný Róm, když každý k němu přistupuje s podobnými zkušenostmi za sebou. Musí to být ke vzteku. Všichni se na ně díváme skrz prsty, ale uznejte, nemáme snad pravdu? Vždyť většinou jakékoliv jednání s příslušníkem rómského etnika představuje Bungee-Jumping bez záchranného lana s tím, že dole  doufáme v zázrak. O to víc si cením těch Rómů, kteří to dokážou překonat. Mají můj obdiv a rád s nimi budu jednat, mluvit, obchodovat a nebudu cítit žádné předsudky. Kéž by jich bylo mnohem víc než příslovečných bílých vran. Bohužel ale zatím musí oni chápat, že vzhledem k jejich množství mezi ostatními vždy budu mít při jednání odstup, alespoň zpočátku, protože opatrnost je jeden z atributů přežití. A opakuji, opatrnost není rasizmus, to je nezbytnost, takže se všem slušným za to dopředu omlouvám.

A těm ostatním, kteří si myslí, že všichni lidé v naší zemi jsou tu pouze proto, aby bylo koho okrádat a napadat, komu je možné beztrestně sprostě nadávat, bych chtěl vzkázat, že se mýlí. Budeme-li napadeni, budeme se bránit. A s rasizmem to opravdu, ale opravdu nemá nic společného, takže se jím pořád neohánějte.