Může se to stát i nám?

Inu, psal se rok devatenáctistý devadesátý první a já jsem v té době cestoval od někud někam. V zásadě je úplně jedno, odkud kam, protože to na celém příběhu je naprosto nepodstatné. 

Faktem je, že díky tehdy ještě ČSD jsem zamrznul na jednom nádraží.

Tady by vyprávění mohlo s přehledem skončit. Známe to asi všichni, kdo jsme čekali na spoj, který má najednou dlouhé zpoždění. Já si čas krátil tím, že jsem pozoroval lidi. To klasické, neskonale inspirativní hemžení lidské drobotiny, která vláčí náklad jako mravenečci zmateně tam a zpět, aby nakonec s větším či menším úspěchem zakotvili v cílové destinaci a dobrali se svého spoje. I já jsem tehdy cosi kamsi vláčel, protože to byl můj úkol.

Během pozorování jsem si všimnul jednoho muže středního věku, kterak bezcílně bloudil čekárnou s pytlem na zádech, až nakonec zaparkoval přímo naproti mně. Poměřil si mě svým už znalým zrakem, jestli ode mne nehrozí nějaké to nebezpečí a pak vyhodnotiv mou osobu jako naprosto neškodnou se uvelebil na protější lavičce. Netrvalo dlouho a dotyčný usnul. Najednou se kde se vzala tu se vzala, objevila se policie, vlastně strážníci, která tehdy ještě nepomáhala a nechránila, ale vykazovala cestující bez jízdenky z čekárny ven do mrazu.

Dotyčný náhle ožil a jevil prvky značné nervozity. Začal se šacovat a nakonec se ku mě nahnul a požádal mne o nevratnou půjčku 5 korun. Vzhledem k tomu, že to nebyla suma nikterak závratná, pětikorunu jsem obětoval a byl jsem zvědavý, co bude dál. Muž odběhnul a za chvíli se vrátil s vítězoslavným úsměvem. Lišácky na mne mrknul a uvelebil se opět na lavičce. Vtom ho spatřili muži zákona a hbitě se přesunuli do prostoru k nám. Patrně byl již „známá firma“.

Já byl o platnou jízdenku požádán spíše ze zdvořilosti, ovšem muže na protější lavičce si muži zákona vysloveně chtěli vychutnat. Jaké bylo jejich zklamání, když předložil platnou jízdenku, později jsem zjistil, že jen do následující stanice, ve které ovšem staví nejbližší vlak nejdříve odjíždějící až v šest patnáct ráno. Vlastně taková nocleženka za 5 korun.

Po odchodu černých šerifu jsem se dal s mužem do řeči. Děkoval mi za pětikorunu, která mu trikem s vlakem zajistila právo na pobyt ve vyhřáté čekárně až do rána a to včetně záchodků a umývárny, které bych já za normálního stavu opravdu nechtěl použít.

Postupně mi muž, aktuální bezdomovec, rozkryl svůj nešťastný příběh.

„Víte pane, moc vám děkuju, ani netušíte, jak moc pro mě znamená ta pětikoruna. Já jsem vlastně první bezdomovec, který vlastní byt.“ Tato věta mě zaujala a tak jsem se ho zeptal na další podrobnosti. Netrvalo dlouho a rozpovídal se.
„Víte, já sem vlastně strašej pitomec. Měl jsem byt a práci a žil jsem si celkem v klidu. Vzpomínáte na tu amnestii, kterou vyhlásil Havel? Tehdy říkal, že všichni bychom měli začít znovu a dostat novou šanci a já bych za ta slova tehdy dal ruku do ohně, jak jsem mu věřil.“ Na to pravou rukou, tou, kterou chtěl dávat do ohně, si otřel z obou očí vznikající slzy.
„Já jsem tehdy všemu věřil a tak jsem se přihlásil v Charitě a vzal si jednoho propuštěnýho vězně k sobě domů, aby měl možnost začít znova.“ Vzdychnul si.  
„Jo ze začátku mi byl vděčnej, asi tak tři dny.“ Procedil mezi zuby s neskrývanou záští. „Pak začal vyžadovat pivo v lednici a jídlo. Já mu chtěl pomoci a tak jsem si to omlouval a všechno jsem mu sehnal. Jenže on místo toho, aby mi byl vděčnej, hledal si práci nebo něco, začal na mě řvát, pořád se mu něco nelíbilo a byl agresivní. Začal jsem se bát. Šel jsem na policii, ale ti mi řekli, že mi nemůžou pomoct, protože jsem ho přihlásil do podnájmu a on tam normálně bydlí. No tak jsem to asi měsíc vydržel. On byl věčně opilej a já chodil do práce.“
Najednou chudák se rozkašlal a vyhrknuly mu slzy do očí, tentokrát už neskrývaně. Chvilku trvalo, než se zklidnil a pak pokračoval. „Jednou, když jsem se vrátil z práce, měl tam nastěhovaný svý tři kámoše z vězení. Musel jsem se zavírat ve svém pokoji. V noci mi tloukli na dveře a řvali, že mě stejně zabijou. Pořádali divoký pitky. Vydržel jsem to tři měsíce. Pak už se to stalo nesnesitelné. Nikdo mi nepomohl. Na Charitě mě poslali na policii a na policii do háje. Z práce mě vyhodili, protože jsem přes den usínal a snižovali stavy.“ Sděloval mi muž svůj nešťastný osud.
„Momentálně už více jak půl roku žiju po nádražích, jsem bezdomovec s bytem. Nikdo mi nepomůže, nikdo mi to nevěří, prý je to můj problém, ale copak se mám pane nechat zabít? Sociálka mi nic nedá, protože mám byt… pch… jakej byt? Jsem nezaměstnanej bezdomovec, hůř než to a to svojí blbostí, že jsem se nechal zblbnout a chtěl jsem pomoct.“ A vytáhnul špinavý kapesník a vysmrkal se.

Nechal jsem mu tam tehdy ještě dvě stovky, co jsem mohl oželet a rozloučil se s ním. Jel mi spoj. Už nikdy jsem ho nepotkal a tak netuším, jak ten jeho příběh vlastně skončil.

Tady by vyprávění mohlo opět skončit, ale nutí mne to k zamyšlení v souvislosti s uprchlickou vlnou valící se na nás z jihu. Těch paralel je tam víc, než by se zdálo.

Tento příběh, který se skutečně stal je o dvou druzích pomoci. O té naivní, hloupé a přehnané a o té aktuální a cílené. Možná je někdo nedovede rozlišit, ale ten rozdíl je obrovský. Ano, měli bychom pomáhat, pokud je to rozumné a pokud to jde, ale pomoc by neměla být bezbřehá a nesmyslná, jinak by se nám taky jednoho krásného dne mohlo stát, že pomoc nebude chápána jako pomoc, ale jako naše povinnost, bude vyžadována a zneužívána a nakonec budeme vyhnáni ze svých domovů, protože budeme na obtíž a nikdo nám už nepomůže. Nuž tedy, pomáhejme, ale s rozmyslem a cíleně. Brát si domů kdekoho, kdo nás chce zničit, není pomoc, ale sebevražda. Tím vlastně nepomáháme, ale cíleně škodíme svým blízkým a tedy, pokud tak činíme, jako správní pachatelé dobra konáme ještě větší zlo, protože se ho dopouštíme na těch, kdo by nám naopak měli být nejbližší.