Svět je naprosto postavený na hlavu. Čtu o smrti uprchlíků, běženců, nebo invazní armády, podle toho, z jaké strany se na událost dívám a pociťuji naprosto ambivalentní pocity.
Na jedné straně ohromný smutek ze ztráty tolika lidských životů, které byly naprosto zbytečně promrhány, pociťuji děs, když si uvědomím, jak šílená smrt to musela být a co je na tom to nejhorší, jedno malé mé já si říká, ať chci nebo ne, že je zase o pár invazních bojovníků méně.
Ta nejšílenější věc je na tom ta, že všechna ta má já mají svým způsobem pravdu. Je to výsledek působení zla.
Zlo, které způsobilo válku v místech, kde část těchto lidí žila.
Zlo, které jiným nabulíkovalo bohatý a bezstarostný život jinde než se narodili a oni po tom zatoužili tak, že se vydali na cestu.
Zlo, které dalším slibuje radosti v pochybném muslimském ráji, když půjdou a anektují svět, který údajně muslimům již patří a kde se oni jen mají stát pány a my otroky.
Zlo, které podporuje tento cílený transfer.
Zlo, které na něm vydělává a přiživuje se.
Prostě zlo se setkalo se zlem. A bohužel, probouzí i zlo v nás. A to je na tom to nejhorší.
Nedovolme zlu, aby zvítězilo ani vně a ani v samotných nás. Nedovolme, aby se naplnily plány těch, co tohle celé rozpoutali. Odmítněme to důrazně, ale jako myslící empatické lidské bytosti, tedy s rozumem, důrazem a rozvážností.
