Dělat dobré skutky je žádoucí a správné. Sám se o to pokouším v přiměřené míře celý život a rád to pozoruji a podporuji i u jiných lidí. Potěší to vždy na duši. Je tady ovšem jedna výjimka a tou jsou lidé, které jsem si sám pro sebe označil pracovním termínem „pachatelé dobra“.
amazon.com
Bohužel je jich okolo nás čím dál víc. Stalo se to módou, přímo epidemií. Jsou to lidé, kteří se snaží vnutit své „dobro“ okolí ať to stojí co to stojí, prostě za každou cenu. Mají vždy ten nejlepší úmysl, ale výsledek je s železnou pravidelností pravý opak. To ovšem pachatel dobra nechápe, dokonce to většinou ani nezaregistruje, protože ho uspokojí pouze ten první pocit a dál pokračuje ve svém snažení vnutit své vidění světa okolí a hlavně pomáhat. Jedněmi dveřmi je vyhodíte, oknem se vrátí.
Abych byl konkrétnější, představte si následující modelovou situaci. Přenášíte těžký velký předmět, který nemůžete z určitých důvodů postavit na zem. Poměrně dobře jste se vyrovnali s rovnováhou, takže pomalu spějete ke svému cíli. Je to těžké, ale jde to.V tom vás spatří pachatel dobra. Za normálních okolností byste uvítali jakoukoliv pomoc, ale s ním se vše řítí v tragédii. Tento pachatel dobra totiž v dobré víře, že vám pomůže přiskočí a bez jakékoliv výstrahy začne nadzvedávat jednu stranu předmětu s úmyslem pomoci. Váš dobře vyvážený postoj je rázem ten tam a následuje zoufalý výkřik, kterým se snažíte pachatele dobra odehnat a zároveň vyrovnat vzniklou nestabilitu. On zaručeně vůbec nechápe, že jeho pomoc bude mít za výsledek katastrofu, že se navíc plete pod nohy a už vůbec nerozumí tomu, proč tak řvete, když on to všechno myslí vlastně tak strašně dobře. Pokud vše ustojíte a nakonec položíte předmět bez úhony tam kam patří i s tou „vydatnou pomocí“, má pachatel dobra pocit dobře vykonané práce a je připraven jít konat dobro zase někam dále. Vás má za hulváta, který nedokáže ocenit lidskou dobrotu.
Pachatel dobra je totiž člověk s velkou snahou a vůlí okamžitě něco řešit, pomoci, ale obvykle jeho představivost je natolik slabá, že nedokáže domyslet důsledky svých činů již za první zatáčku, natož někam daleko do budoucnosti. Pachatel dobra tedy koná a má pocit dobrého skutku. Že způsobil tragedii? Kdepak, on za nic nemůže. To ti zlí okolo kteří jeho nejčistší úmysly pokazili. Nejhorší je, pokud se pachatel dobra dostane k nějaké veřejné funkci, k nějakému rozhodovacímu postu. To pak teprve bývá mazec.
U nás máme dokonce na páchání dobra ministerstvo. Jeho současným představitelem je pro mě nepochopitelně pan Kocáb. ( Jediný politik, kterého jsem velmi nerad viděl v minulé vládě a který naprosto paradoxně přežil její pád.) Toto ministerstvo produkuje pravé myšlenkové perly, které pokud je mi známo, tak snad všechny jsou typickým projevem pachatelů dobra. Na počátku je vždy dobrý úmysl, který se následkem absolutní absence schopnosti domýšlet důsledky jednotlivých rozhodnutí mění nebo tak učiní v budoucnu ve stav v mnohem horší, než byl na počátku. Úředníci tohoto zbytečného ministerstva včetně ministra jako by přiskakovali k nám, co neseme těžký úděl života a vždy někde přitlačí ve snaze pomoct. Ne každý je to schopen vybalancovat a donést břemeno do cíle, ale hlavně že oni mají dobrý pocit.
Jedním z takových typických projevů pachatelů dobra je třeba potravinová pomoc Africe. Nějaký evropský úředník zjistí, že ve státě XY může propuknout či již propuká hladomor a zorganizuje v naprosto dobré víře humanitární pomoc. Do státu XY pak dorazí konvoj s obilím pro hladovějící. Ano, pachatel dobra má hřejivý pocit úspěchu, jak zase ve světě pomohl a jak vše dobře dopadlo a jeho pozornost se zaměří na páchání dobra jinde. V zemi XY mezi tím dojde k rozkradení humanitární pomoci. Vládnoucí skupiny mají zase co jíst, upevní svou moc a na černém trhu se prodává obilí za cenu, za kterou by ji místní zemědělec nevyprodukoval ani omylem a proto jich valná většina zákonitě zkrachuje a příští rok nezaseje, protože ani není z čeho. Je zaděláno na další hladomor pro příští rok. Pachatel dobra bude mít zase příští rok co dělat a opět situaci zhorší. S údivem sobě vlastním se diví, proč se situace nezlepšuje, když on tak vehementně pomáhá, ne?
Jiný, typický omyl pachatelů dobra je představa, že za všechno násilí ve světě mohou zbraně. Následná logická zkratka, že odstraněním zbraní se odstraní násilí pak odůvodňuje jejich snahu zbraně zakázat všemi dostupnými prostředky a tím spáchat mír na celém světě. Jejich aktivity mají pak za následek, že lidé, kteří si zbraně pořizují na obranu toto legálně udělat nemohou. Naopak zločinci, jichž se většinou podobné restrikce nedotknou, mají jistotu, že nenarazí na odpor a budou mít volné pole působnosti. Britská zkušenost hovoří jasně. Několikanásobný nárůst trestných činů spáchaných se zbraní poté, co byly občanům odebrány legálně držené zbraně je výsledkem spáchaného dobra.
Potkáte-li se s pachatelem dobra ve frontě na cokoliv a stojí-li on před vámi, můžete si být jisti, že on ve své nekonečné dobrotě pustí klidně i 10 lidí před sebe, naprosto nebraje v potaz, že i lidé za ním mohou spěchat. Pachatel dobra za volantem je pak učiněná katastrofa. Dokáže na rovné přehledné silnici, kde není žádná překážka, bez výstrahy dupnout na brzdu, aby pustil lidi, kteří tam vůbec nemají co přecházet. To že druhé auto za ním to ubrzdí na poslední chvíli a to třetí už ne ho vlastně ani nezajímá. On udělal dobrý skutek a z místa v klidu odjíždí s dobrým pocitem. Ten už nemají ale ti s nabouranými auty, které on ani nezaregistroval, protože oni nejsou momentálně v jeho centru pozornosti a jich se páchání dobra netýkalo.
Opravdu lahůdkovou skupinou jsou pachatelé dobra v ekonomické oblasti. Mají totiž utkvělou představu nekonečně velkého společného pytle peněz, ze kterého je možné rozdávat. Tomu na pastelky, tomu sociální dávku, dalšímu na kulturu, tomu na bydlení a tak dál do nekonečna. Můžete jim tisíckrát vykládat, že ten společný pytel není bezedný a je potřeba ho nějakým způsobem taky naplnit. To oni neřeší a obvykle to nazývají lží. Mají totiž mimořádně dobrý pocit z rozdávání a každému by nejraději dali všechno. Proč ne, když to jde?
Z páchání dobra ani na chvíli nepodezřívám představitele levicových stran, ti až na výjimky obvykle chápou své hlásané bludy, na to jsou příliš chytří, ale dokážou svou líbivou rétorikou zblbnout davy jiných pachatelů dobra, kteří jenom chtějí dostatek všeho pro všechny pokud možno bez práce.
Jsou i tací pachatelé dobra, kteří jsou posedlí ochranou přírody. Ti jsou schopni blokovat kvůli jednomu medvědovi, který by mohl teoreticky přejít přes silnici jednou za 10 let , stavbu obchvatu města i po několik desítek let. Vůbec jim nevadí nárůst rakovinových onemocnění ve městě v důsledku zvýšené dopravy, hlavně že ten medvěd bude možná mít kudy tu silnici přejít, vy to sálající dobro necítíte? Tak to jsme na tom stejně, ale pachatel dobra je na tom jinak.
Samostatnou kapitolou pachatelů dobra jsou lidé, kteří se schovávají za křesťanské principy. Každý člověk by podle těchto principů měl pomáhat ostatním, podle svých možností a to třeba i materiálně. Potud je vše v pořádku. Tak by to mělo být a to je bez diskuze. Pachatelům dobra to ale nestačí a snaží se křesťanskou pomoc aplikovat i na ty, kteří momentálně pomáhat nechtějí nebo nemohou. Chtějí prostě rozdávat a nic je nezastaví. Pachatel dobra pak v rámci svého přesvědčení těmto lidem bere, aniž by chápal prvek dobrovolnosti a dává někomu jinému v mylné představě, že by to tak mělo být. Většinou tomu říká solidarita. Ale je to spíš organizovaná krádež, protože solidarita je v prvé řadě dobrovolná a o to se v tomto případě nejedná ani omylem.
S pachatelem dobra se nedá diskutovat. Je o své pravdě bezvýhradně přesvědčen a jakoukoliv výtku chápe jako útok na svou osobu. Absolutně nerozumí tomu, jak to, že vy s ním nesdílíte optimizmus jednoduchých řešení a nechápete geniálnost tak prostých myšlenek, které vyřeší jakýkoliv problém na světě a spasí ho. Ani se ho nesnažte upozorňovat na kroky dva, tři a víc, které logicky vyplynou z prvotní akce. To ho nezajímá a dokonce ho to obtěžuje. Však on je připraven v případě problémů přijít zase s dalším řešením a opět páchat dobro, alespoň jak si sám myslí.
Je-li člověk zlý, tam není co řešit. Morální karty jsou rozdány a většinou je vše jasné a zpravidla víme jaké zaujmout stanovisko. U pachatelů dobra je vše maskováno dobrým úmyslem a někdy je velmi obtížné rozpoznat o co kráčí. Umí totiž být velmi přesvědčiví. Nebudeme-li přemýšlet, naletíme jim. Když se podívám okolo sebe, děsí mě, kolik pachatelů dobra je mezi námi. Jak hlásají pochybné myšlenky rovnostářství a iluzorních práv tam, kde nic takového principielně neexistuje a líbivou rétorikou obhajují snadné cesty do pekel.
Každý den, když jdu spát si proto pro sebe říkám: Bože, dej ať mám sílu dělat dobré skutky, ale nikdy nedopusť abych páchal dobro.
