Kam se ztratily „naše" miliardy – odpověď

Se zájmem jsem si přečetl článek kolegyně blogerky „Kam se ztratily naše miliardy?“ a rozhodl jsem se na něj reagovat. Článek je totiž napsán neskutečně populistickým způsobem s několika velmi podstatnými chybami, které jsou zcela zjevně dány záměrně zamlčenými informacemi.

Tak zaprvé bych se velmi rád ohradil oproti slůvku „naše“. Stát, který tady zůstal po komunistech totiž sice vlastnil skutečně téměř vše, včetně našich životů a svobody, ale  právo tohohle vlastnictví bylo naprosto pokřivené a ve skutečnosti iluzorní.

Předně si totiž musíme ujasnit, jakým způsobem k tomu vlastnění vlastně stát přišel. Pokud je mi známo, tak velkou měrou komunisté majetek získali prachsprostou loupeží lidem, kteří jinak měli na skutečné vlastnictví právo. To slůvko změny vlastnictví se jmenovalo „znárodňování“. Ve skutečnosti tedy mnoho majetku po revoluci bylo, tak jak píše blogerka sice „naše“, leč ukradené a bylo to potřeba z morálního hlediska vrátit. Jistě chápu, že lidé jejího smýšlení mají pořád dojem, že dluhy se neplatí a je možné beztrestně a napořád  v rámci blaha všech někomu odejmout majetek a prohlásit ho za „náš“, ale v tom se hluboce mýlí.

Takže v první řadě bylo potřeba majetek vrátit. Ten krok se jmenoval „restituce“. To slovo znamená návrat do původního stavu. Tedy přesněji, není a nebylo to žádné rozkrádání, jak se mnohým asi možná zdá, ale prachobyčejné alespoň částečné napravení křivd po komunistech, ano po soudruzích kteří tu dost dlouho neomezeně vládli

Mnoho majetku, který tu zůstal  po revoluci bylo v zoufale zuboženém stavu. Továrny, ve kterých se 40 let neobnovovala technologie, neopravovaly se budovy, prostě se jelo nadoraz z toho, co bylo znárodněno. Jelo se prakticky na dluh budoucnosti. Minimum se dávalo na obnovu. Továrny sice jely za komunistů na plný výkon, kterého bylo plánované hospodářství schopno, ale pokud jsem si ráčil všimnout, tak téměř veškerá produkce šla na vývoz, aby soudruzi mohli pořádat honosné propagandistické akce a za bukem si vylepšovat svou ekonomickou situaci. Zapomněli jsme snad na to, že kvalitní, často dovozové zboží ze západu bylo přidělováno podle pořadníků, které, jak jinak, sestavovali právě ti soudruzi, kteří se tak „skvěle“ o nakradený majetek postarali?

No a jsme tu u té hlavní otázky, Kam se vlastně poděly ty miliardy, které tady teda zbyly? Prozradím vám sladké tajemství, protože jsem bohužel po revoluci do těch karet trochu viděl, ale nemohl jsem s tím vůbec nic dělat. Většinu lukrativních pozic při privatizací majetku bohužel získali lidé, kteří měli v době revoluce významnou ekonomickou sílu měli vlivné konekse. Ano, vážení přátelé, byli to právě ti soudruzi, kteří směle odložili své rudé knížky a vrhli se do podnikání. Lidé, co měli za komunistů manažerské posty vyhrávali na celé čáře privatizace, protože jednak měli „za co“, měli to pojištěné známostmi a nakonec vlastně oni jediní často věděli, „jak na to“. Na mnohých místech se prakticky změnilo jen to, že soudruha vedoucího se stal pan majitel.

Takže to by byla první část odpovědi na položenou otázku v nadpisu a teď budeme pokračovat.

Snaha porevoluční vlády předat „náš“ majetek do reálných a nikoliv virtuálních rukou imaginárního  vlastníka „nás všech“ byla naprosto legitimní. Jak to bylo provedeno je už jiná otázka. Jednou ze zvolených cest byla kuponová privatizace. Můžeme mít na ni různé a třeba i negativní názory, ale bohužel je to jen konstatování. Čas vrátit zpět nelze. Každý DIK – držitel kupónové knížky měl možnost investovat. Proč mnozí s prominutím hlupáci věnovali do všemožných Trendů a Harvardských fondů s jistotou desetinásobku si musí odpovědět sami. Své podíly často odprodávali za směšné částky a získané peníze tito lidé často věnovali na své krátkodobé vylepšení momentální ekonomické situace. Tady zmizelo mnoho miliard, ale proč se tito lidé rozčilují, když blbost byla na jejich straně? Vždyť oni sami se svého majetku zřekli. Čí je to vina?

Ano, naprosto nedokonalé zákony pak dovolily všemožným vykukům „legálně“ okrást i ty vlastníky, kteří tak lehkovážní rozhodně nebyli, ale to už je jiná písnička.

No a nakonec se podívejme, kam zmizela velká část veřejných prostředků získaných z různých privatizací. Stačí zapátrat v paměti a zjistíme, že nemalá část jich byla utracena na vykrytí rozhazovačných programů socanských vlád, které si tímto vlastně kupovaly voliče. Na lepení deficitních rozpočtů, na nepodařené privatizace atd… Nakonec, i dnes mizí peníze původně určené třeba na opravu dopravní infrastruktury v černé díře populistické politiky hrazení poplatků u lékaře kraji, tedy opět jakýsi socanský úplatek voličů. Prostě žádná změna.

Co napsat závěrem? Pocit, že za komunistů patřilo nám (tedy státu) naprosto vše - od silnic, přes elektrárny, vodárny a výrobní podniky až po poslední lžičku v restauraci je veskrze mylný.  Majetek byl z velké většiny kradený a ten který nebyl, byl spotřebován na dluh budoucím generacím, tedy i nám. Většinu z něho si nakonec mezi sebou rozdělili bývalí soudruzi, hodně z toho, co dostali lidé oni sami předali jiným za směšný peníz. Z velké části zbylých prostředků se pak nechávají uplácet v populistických akcích. Tedy tam a převážně tam mizí ty postrádané miliardy. Toliko k odpovědi na nastolenou otázku.